PERPLEX

PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu

Napsal Jiří Suchý, publikováno na webu www.pozitivni-noviny.cz

Někdy mívám i dobré nápady, například ten s tím Semaforem - založil jsem divadlo, které funguje celá desítiletí, ačkoliv je to kupodivu. Horší to je s filmovou společností Perplex. Astrolog by mi možná řekl, že je to nápad, zplozený ve znamení vola. Já se zas přikláním k názoru, že je to spíš nápad odchovance naivního socialismu. Nejspíš se oba tyto názory nevylučují. Přidržme se faktu, že PERPLEX, společnost pro film a video, existuje a akceptujme, že jsem dostal další nápad - zmocnil se mě totiž naléhavý pocit, že je třeba napsat příručku, která by dovedla potenciálního diváka k poznání, co si má o této zvláštní firmě myslet. A tak jsem ji napsal.

Motto
Slyšte píseň na prastaré téma 
Co si člověk nevysní to nemá 
Kdo to umí ten si asi vysní ráj a lepší časy 
A v tom ráji všechno to co nemá 
J.S.: Splnit si sen píseň ze hry Pré


ÚVOD 

V roce 1990, krátce po převratu, jsem se dověděl, že každý kdo chce, může se státi podnikatelem. Tedy i já. A že si mohu založit třeba i filmovou společnost. 
Tak jsem šel a založil jsem ji. Neuvažoval jsem ani chvíli, k čemu mi bude, film byl odjakživa mou velkou láskou a to, že dělám divadlo, jsem vždycky považoval spíš za křivdu, kterou na mě páše pošetilý osud, za křivdu, kterou jsem teď najednou mohl vyradýrovat se svého života. 
Známí mě varovali, že existuje slavná kapitalistická poučka, že totiž vyrobit je snadné, ale vyrobené prodat, že je těžké. 
Dneska, po zkušenostech, které jsem získal, mohu prohlásit, že poučka není pravdivá: Vyrobit film, byť jen krátký, není vůbec snadné. A prodat ho? To už snad nepřichází v úvahu vůbec. 
Nás, podnikatele, lze zařadit do tří skupin: Jsme-li v té první, můžete nám gratulovat. Měli jsme do začátku určitý kapitál, úspory nebo dědictví, a nám už jen zbývá ho rozfofrovat. 
Zařadíme-li se do skupiny druhé, je to horší. Počáteční kapitál jsme si půjčili od banky a ta nám dá brzy poznat, že to s těmi splátkami myslí smrtelně vážně. To, že nám tím působí problémy, je jí jedno. 
Jsme-li podnikatelé, zařazení do skupiny třetí, je to zlé: vypůjčili jsme si peníze od soukromé osoby, nejspíš na lichvářský úrok a dříve nebo později zjistíme, že ať se nám to líbí, nebo ne, musíme lichváře zabít. A to není zadarmo. (Při najímání vraha se prý doporučuje, dát si pozor, aby částka, kterou si za svou práci řekne, nebyla vyšší, než je ta, kterou jsme dlužili). 
Já sám patřím do skupiny druhé. Ačkoliv jsem podnikatel, nikoho jsem nezabil, ani neokradl, a nic takového dokonce ani nemám v plánu. Peníze jsem si poctivě vypůjčil od banky, nějakým záhadným způsobem se mi podařilo nakonec půjčku splatit a vyrobit určité množství zboží. 
Co vám mám k tomu dál říct? Snad to, že moje filmová společnost má řadu konkurentů, které je třeba zlikvidovat. Mezi ty největší patří Hollywood. Původně jsem měl za to, že s ním budu hotov poměrně rychle. Vymyslel jsem si docela zajímavou metodu, kterou se tu hned pokusím nastínit. 

SOUMRAK NAD HOLLYWOODEM? 

90% amerických filmů jsou filmy akční. Z nich 63% obsahuje scénu, v níž se auto řítí ze skály a nakonec vybuchne. Odhaduji, že průměrný český divák vidí takovouto scénu asi 80 x do roka. Nabídnu-li mu místo téhle okoukané podívané něco nového, nevídaného, mám vyhráno. Jsem si myslel. 
To jsem ještě netušil, že náš člověk chce zásadně vidět jen to, co už někdy viděl, a že sebekrásnější poetický bonmot, jakých jsem měl v zásobě tucty, ho nezajímá, pokud není pronesen v autě padajícím ze skály. 
Takhle selhávala jedna má teorie za druhou, zatímco filmů ve skladu přibývalo. 
A tak jsem se jednou rozhodl a zašel jsem za jedním svým starým přítelem, který je tč. velmi úspěšným podnikatelem, že ho požádám o radu. 
Když jsem mu dopodrobna vylíčil situaci své neprosperující firmy, zeptal jsem se ho zcela otevřeně, co by na mém místě dělal. Zamyslel se a pak řekl: Oběsil bych se. 
Tak jsem poděkoval a šel jsem domů, aniž bych si jeho radu vzal k srdci. Nemám ve zvyku se věšet kvůli každému nezdaru. 
Doma pak ve mně uzrála myšlenka: svůj příští zamýšlený projekt - lyrickou grotesku Plachá dívka z Nekázanky přepracuji na akční film. 
Děj jsem výrazně pozměnil, připsal jsem pár tvrdších scén a v závěru jsem po zralé úvaze přidal i auto padající ze skály. V touze zavděčit se našemu člověku, vyměnil jsem i název: Nikoliv Plachá dívka z Nekázanky, ale Rozbij mu držku, Same! 
V závěru filmu jsem vymyslel scénu, jak Sam ujíždí v autě, pronásledovaném helikoptérou. Helikoptéra ho drží v šachu a jeho auto se posléze zřítí ze skály a vybuchne, tak jak to má být. 
Když jsem udělal aproximativní rozpočet, zjistil jsem, že tato scéna mi vyjde dráž než celá má dosavadní filmová produkce, a tak jsem začal redukovat. A došel jsem k názoru, že helikoptéra není zase tak moc nutná - auto by mohlo být pronásledováno policistou na kole. A nezřítí se ze skály, ale dojde mu benzín. Vyjde to o dva a půl miliónu levněji. 
Z původního záměru zlikvidovat Hollywood jsem samozřejmě nakonec slevil, ale chtěl bych ho aspoň srazit na kolena.


MŮJ VSTUP DO SVĚTA FILMU 

Jestliže jsem se rozhodl sepsat tuto rukověť, která by měla provázet zájemce repertoárem mé kontroverzní společnosti, vedly mě k tomu hluboké důvody - tak hluboké, že je vlastně ani sám pořádně nechápu. Jedním z nich je potřeba usnadnit laické veřejnosti vstup do tvůrčí oblasti, která není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví. Už sám fakt, že je vnímána velmi rozporně - od naprostého odmítání, přes rozpaky až k nekritickému obdivu a zpět - svědčí o něčem. Přinejmenším o tom, že tu vzniklo něco, co se vymyká. 
Uprostřed vysvětlovací euforie, v níž se teď ocitám, měl bych sto chutí napsat doplňující esej O vymykání - je to velmi vzrušující téma, které jsem si v praxi mnohokrát prověřil - dokonce si někdy říkám, že jestli něco opravdu ovládám, je to právě vymykání. Mé krédo je všechno dělat jinak. Což se dílem vyplácí a dílem nevyplácí.


VEZMĚME TO PĚKNĚ POPOŘÁDKU

Vymykal jsem se vlastně od samých začátků - amatérský film Napříč a nazpět z roku 1955 se vyznačoval tím, že jsem si tu dělal nejen režiséra a herce, ale zároveň i kameramana. To, že jsem kameru nejprve spustil a pak vběhl do zorného pole jejího objektivu, aby se zde ze mne stal na chvilku herec, to bylo tak trochu symbolické a předznamenávalo to můj extrémně neortodoxní přístup k další filmové činnosti - dodnes totiž dělám všechno, co je zrovna třeba. (Dochovaný fragment filmu Napříč a nazpět je vydán na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm.) 
Ostatně i mé začátky profesionální měly v sobě rovněž cosi symbolického. Byl jsem filmovým fanatikem a tak, když mi jednoho dne roku 1958 přišel telegram, který oznamoval mé obsazení do malé role ve filmu Snadný život, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Toho dne, kdy jsem se měl ponejprv dostavit k natáčení na Barrandov, probudil jsem se ještě za tmy, a když jsem se podíval do zrcadla, zjistil jsem, že mi na čele vyrazil přes noc velmi zřetelný furunkl. 
Viděl jsem do té doby stovky filmů nejrůznější provenience, ale v žádném z nich nevystupoval herec s furunklem na čele - snad jen v němém filmu Král králů, ve scéně Kristus mezi malomocnými. Já však měl o svém vstupu na stříbrné plátno poněkud jiné představy. Zkrátka osud mi zasadil první ránu pod pás. Nebo to snad bylo varování? 
Tým maskérů se pokusil věc zamaskovat - podařilo se to jen částečně. Cosi mimo mne si nejspíš nepřálo, abych si začal s filmem. Já jsem si však začal. Nazpíval jsem tu spolu s Josefem Zímou písničku Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl... Během prvního týdne premiérového promítání prohlásila tehdejší strana a vláda píseň za ideologicky zhoubnou, a tak jsem byl z filmu vystřižen. To všechno nebylo příliš dobrým vkladem do počátku mé filmové dráhy. Cosi se zřejmě bránilo proti mému vstupu do filmové branže, ale neubránilo se. (Po listopadu 1989 byla vystřižená píseň navrácena zpět na původní místo a od té doby bývá film občas odvysílán v televizi kompletní).


PERPLEX A JEHO 16 mm PREHISTORIE 

Můj filmový začátek byl tedy dosti klopotný a s mým koncem se to má taky tak. Ale nepředbíhejme. Zmiňme se o dalším bizarním úsilí, které jsem vložil do svého prvního celovečerního filmu - byla to Sekta - film, natáčený přesně opačným postupem, než to bývá v civilizovaných zemích zvykem. Hry, která má na Broadwayi mimořádný úspěch, ujímá se obvykle Hollywood, a ta pak bývá základem k velmi výnosnému filmovému počinu. Já jsem se ujal hry, která na divadle propadla, protože mi jí bylo líto. Utopil jsem ve filmu mnoho peněz, a tak jsem natáčení v polovině stornoval. Došly mi peníze a zároveň mi došlo, že takhle se film nedá dělat. 
Po deseti létech jsem si promítal natočené fragmenty a bylo mí zase pro změnu líto jich, a tak jsem dotočil jakýsi protipříběh, v němž původní Sekta hrála roli vzpomínek a ta nová současnost. Herci v mém filmu zestárli o deset let bez pomoci maskéra. Ani tenhle film jsem však nedokončil, energie potřebná k vytvoření profesionálního filmu v amatérských podmínkách prostě vyšuměla. Pokud budete chtít mermomocí vidět dokument o tom, jak jsme Sektu natáčeli, najdete ho rovněž na videokazetě Když bylo Perplexu 16 mm
Na této kazetě jsou ještě další skvosty. Tak třeba Big Show - film, který jsme natočili s Jiřím Šlítrem v roce 1968, tak trochu poloprofesionálně - díky Miloši Čálkovi, produkčnímu Krátkého filmu jsme získali pro náš záměr profesionální technické 16 mm vybavení a s ním i odpovídající personální obsazení, zatímco my jsme investovali do filmu jen své amatérské nadšení. Vzniklo tak dílko, které není příliš oslnivé, nicméně zachycuje dvojici S+Š dosud v kompletní sestavě a řadu semaforských subret v jejich nejlepších létech. A taky jednu z nejdelších písniček z naší dílny. (Trvá 9 minut) a finálovou skladbu Jiřího Šlitra, dosud jinde nezveřejněnou. 
Se stejným týmem jsme natočili ještě řadu filmových písniček, jak se tehdy říkalo videoklipům, a dvě z nich na této kazetě nabízíme ke zhlédnutí.

Do prehistorie našeho filmového počínání patří i další dílko - je to film The Story. Anglický název je tu poroto, že byl objednán Čedokem - Jiřímu Bauerovi dodatečně děkuju, protože se tak stalo v době, kdy jsem byl tak říkajíc na indexu. Film o Praze byl určen pro promítání v pokojích interhotelů. Obsahuje drobný příběh o Jonášovi, pendlovkách, o rozpustilých družičkách, jaké občas kreslívám, a o Melicharové. Pokud je ještě dneska zajímavý, tak snad pro ty dvě semaforské písničky, které tu zpíváme, jednu dokonce anglicky. 
Do naší 16 mm éry patří i film Zuzana je všude jako doma, natočený amatérsky pro stejnojmenné divadelní představení - v hlavní roli Zuzana Burianová, nebo píseň Orchestrion z ráje ze hry Elektrická puma, který jsem natočil bez režisérských ambic, jen proto, aby se z té doby (léta normalizace) něco z naší práce vůbec zachovalo. Málem bych zapomněl na další písničky, natočené jako předchůdkyně nynějších videoklipů - některé z nich dokonce odvysílala v roce 1968 Čs.televize. Výčet této prehistorie by mohl ještě pokračovat, ale ne všechno stojí za připomenutí. 
V roce 1990 však vznikla filmová společnost Perplex a tady už je co vysvětlovat vám, kteří o vysvětlení stojíte. 

MORITAT

To, čemu se v odborných kruzích říká experimentální film, jsem velmi dobře znal, ale jen od vidění. Později jsem však měl přijít na to, že něco jiného je vidět a něco jiného zkusit. Já měl ještě navíc tu zvláštní touhu natočit experimentální film, postrádající onu výlučnost experimentů, která je činí pro průměrného diváka nestravitelnými. Natočit experiment, nesený v lidovém duchu, který by byl přijatelný nejen pro diváka esteticky vytříbeného, ale i pro diváka tzv. prostého. Vyšel mi zajímavý kompromis: natočil jsem experimentální film, který není přijatelný ani pro jednoho, ani pro druhého. 
Dva jarmareční zpěváci v boji proti zlu - tak by se dal zjednodušeně vyjádřit jeho obsah. Postavy Jonáše a Melicharové jsou tu zapleteny do podivného příběhu gangstera, kterého hraje Jiří Datel Novotný. 
To, že jsme tuto hlavní postavu zapomněli uvést v závěrečných titulcích, je samo o sobě dokladem naší tehdejší nezralosti - dneska už se nám něco takového nestává. Kdyby v ničem jiném, tak alespoň v tomto směru jsme prokazatelně dál. 
Film jsme dokončili v celkem rekordním čase, ale hned při prvním promítání jsem viděl, že je zle - to autor pozná.
Komické postavy Jonáše a Melicharové slibovaly divákovi směšné dialogy, situace a písničky - namísto nich se tu rozpoutal jakýsi podivný příběh-nepříběh. Pravda, něco se tu dělo, bylo tu několik výtvarně docela zajímavých záběrů, pár nasurrealističtělých nápadů, ale namísto očekávaných gagů jen pár směšných okamžiků. 
Jitka Molavcová vnesla v roli Melicharové do filmu svůj bezprostřední komický talent, ale autor filmu - tedy já - jí nedal šanci jej naplno uplatnit. 
Říkám si však, že když film před příznivci humoru Jonáše a Melicharové neuspěl, jak by asi dopadl na nějaké přehlídce experimentálních filmů? Jak by zapůsobil na diváky, kterým by tato dvojice nic předem neslibovala, protože by ji neznali? Možná, že by lépe vynikly všechny ty nápady, které Moritat nabízí, a že by film snesl srovnání s opravdovými experimentálními filmy, které, připusťme, trpí někdy zdlouhavostí a nudností, protože autoři, zahledění do jednotlivůstek svého díla, občas na diváka pozapomenou - pokud na něj nekašlou programově. Možná, že po třech, čtyřech závažných experimentálních filmech by na takové přehlídce zapůsobil náš experiment jako jarní vánek, který by přinesl divákům dar řekněme duševního nadechnutí. Všechno je totiž relativní. 
Kdo ví, možná, že by získal cenu diváka.


JAM

- lze číst buď jako džem, či jako Jonáš a Melicharová 

Zase Jonáš a Melicharová. Poučeni neúspěchem Moritatu, vsadili jsme tentokrát na žánr lidový a natočili sérii komických příhod, anekdot a nápadů. Ve spolupráci s Krátkým filmem tu vznikly profesionálně sejmuté obrázky, které, promítány v Semaforu, dokázaly občas značně rozesmát publikum. To bylo dobré. 
Jako rozchechtávač-samouk dosáhl jsem na divadle určitých úspěchů, i když zase ne tak velkých jako někteří moji kolegové. Nedosáhl jsem jejich velikosti, neboť jsem nebyl ochoten utírat si nos židlí, jak se říká tomu, když komik je pro smích diváka ochoten udělat cokoliv. Nos židlí jsem si tedy neutíral a odměnou za to mi bylo, že jsem měl publikum, které to po mně nevyžadovalo. 
O některých šotech tohoto filmu bych mohl, jako jejich tvůrce, říct, že vyzněly poněkud hluše - jako divák bych řekl, že se nepovedly.
A tak byl Jam dalším dílkem, které jsem nakonec uložil do krabice. 
Po čase jsem se však k němu vrátil. K příběhům hluše vyznívajícím jsem namluvil směšné komentáře, které doplnily to, co bylo na obraze, případně i to, co tam nebylo a - kupodivu - ohlas byl výrazně lepší. Takže Jam nakonec přece jen uspěl. Dopustil jsem se však něčeho, co z filmového hlediska není zrovna ideální: namísto řeči filmové nabídl jsem tu divákovi řeč jako takovou. Mluvené slovo. 
Jak laskavý čtenář zaznamená dále, mluvené slovo se stalo významnou součástí, anebo chcete-li prokletím, mých dalších filmů.


KOŠAMATÝNA 

Nejdřív, co to zvláštní slovo znamená: 
Tenkrát, když jsem se usnesl, že natočím film o tom, jak se ten náš národ bránil proti nepřízni osudu humorem, sáhl jsem hluboko do minulosti - začal jsem u Kašpárka. 
Jitka Molavcová se uvolila, že tu roli vezme, a já začal psát. Chtěl jsem, aby Kašpárek mluvil tak, jak mluvíval u starých českých loutkářů. Probíral jsem se hrami Matěje Kopeckého a tam mě zaujalo, že Kašpárek, když vstoupí na scénu, začne mlít pořád jedno slovo. 
Někdy košamatýna, jindy košamadýne - připadalo mi to směšné, ale nevěděl jsem, co to znamená. Tak jsem se začal ptát loutkářů. Taky nevěděli. Připustili, že to Kašpárek říkal, ale co tím sledoval, bylo i jim neznámé. 
Tou dobou jsem udělal dobrý skutek: svezl jsem do města jednoho našeho souseda. Ptal se mě, co dělám, a tak přišla řeč i na slovo košamatýna. Pan soused se usmál: "To je přece košamstr dýnr, spisovně gehorsamster Diener - nejposlušnější služebník - starý rakouský pozdrav, který si zkomolili už sami Rakušané a Kopecký ho dokomolil." 
A tak jsem se dověděl, co to slovo znamená. Nechci zdržovat, ale ještě tu je jakési pokračování. Asi po roce jsem si dělal pořádek ve své diskotéce a do rukou mi padlo elpíčko, které mi někdy v létech sedmdesátých věnoval Jan Werich. Na obalu je vyfocený, jak smeká klobouk a na klopě jeho saka čtu vzkaz: 
"Pane Suchý, já Vás zdravím (Košamstr Diener) J.Werich"

Tak a teď, když je v otázce tohoto podivného slova jasno, podívejme se na film. 
Dal by se označit jako dokumentární, střihový, doplněný písničkami a hranými scénkami - tedy tvar poněkud komplikovaný. Je mi líto, že archivní materiály, které bych tu rád viděl, nebyly zrovna k maní a na druhou stranu jsem rád, že k maní byly materiály, o nichž jsem neměl tušení. Myslím, že film není nezajímavý - ostatně potvrdili mi to i jeho konzumenti, kteří mi o něm napsali své mínění. 
Manželé Tigridovi sedli a napsali dokonce bezprostředně po zhlédnutí, a ráno jsem našel jejich dopis ve schránce neofrankovaný, neboli vlastnoručně donesený. Jestli si dobře vzpomínám, lehce jsem se při čtení toho chvalozpěvu zapýřil. Taky dopis Miloše Formana mně udělal radost, stejně jako jeho souhlas, abych směle to psaní využil k reklamním účelům. Takže - tady je .... 
Co bych měl k filmu ještě dodat? Snad jen, že všichni, kteří ho chválili, měli pravdu. 


PÍSNIČKY K SMÍCHU 

Není to tak dlouho, co se objevilo slovo klip. Písnička, ilustrovaná filmovým obrazem, mnohdy vynikajícím skvělou výtvarnou úrovní. Klipy sleduje hlavně mládež. 
Filmové obrazy se střídají mnohdy v dosti rychlém sledu a nejmladší generace je dokáže sledovat bez problémů, zatímco moje generace je sleduje jen s největšími obtížemi, nebo vůbec. 
Nikdy nezapomenu na jeden klip, pro jehož tempo marně hledám vhodný výraz. Kdyby bylo jen o něco málo volnější, dalo by se označit jako zběsilé, ale takhle nevím. Zatočila se mi z něho hlava jako dosud nikdy a ještě hodinu jsem se potácel a vrážel do lidí, zatímco mladá generace šla bezprostředně po zhlédnutí jezdit na skateboardech. 

Sám jsem stál tak říkajíc u kolébky českého klipu - tehdy se mu říkalo filmová písnička. Režiséři Roháč, Kadár, Svitáček, Rychman ilustrovali naše písničky filmovým příběhem, který někdy souvisel s obsahem písně, jindy šel jaksi proti němu. Ať tak, či tak, kamera vyprávěla svůj příběh v pohodovém rytmu a národ je miloval. 
Když byla ponejprv odvysílána písnička Malé kotě, telefonovali lidé z celé republiky do televize a ta, na žádost veřejnosti, opakovala klip během dne ještě několikrát. To se, myslím, nikdy před tím a nikdy potom nestalo. 
Chovám obdiv k současným klipům (některým), pro jejich obrazové kvality, pro básnivou fantazii, o jaké se nám dřív nesnilo, rád bych jej choval i k hudbě, ale není mi dáno ji plně chápat. 
Ale krom toho obdivu se mi taky stejská. Po oněch pohodyplných filmových písničkách z oněch poměrně vlídných let šedesátých. Zmínil jsem se o tom stesku panu Spurnýmu v ostravské televizí a výsledkem bylo, že Česká televize a Perplex spojenými silami natočily s Jitkou Molavcovou dvanáct písniček z repertoáru našich i cizích komiků.

Pokud jste si ty písničky pořídili, dáte mi za pravdu, že ne všechny se povedly, ale i že ne všechny se nepovedly. Tak dejme tomu Virginia, kterou kdysi zpívávali Voskovec s Werichem, je obecně považována za více než zdařilou a já jsem docela pyšnej i na Pokrok, Good night či Formbyho písničku Vezmu ukulele a začnu si hrát. Obávám se, že mé nadšení nesdílí každý, ale to se stává. 
Písničky k smíchu jsou tedy sérií videoklipů, pojednaných tradičním způsobem - toť má definice. 
Mládeži, které se budou zdát málo dynamické, oznamuji, že je tomu tak naschvál.


JAN SKÁCEL aneb KOLIK PŘÍLEŽITOSTÍ MÁ RŮŽE 

Dneska se většina lidí obejde bez poezie. Nelze to nikomu vyčítat. Tak jako k poslechu hudby je třeba mít hudební sluch, k četbě poezie musíte mít poetickou duši. 
Protože si myslím, že vlastníky takovéto duše jsou mnohdy i lidé, kteří o tom ani nevědí, řekl jsem si, že je zkusím svým filmem upozornit. Narvat do nich smrtelnou dávku nejrůznějších metafor, pocitů a slovní ekvilibristiky, by se mohlo minout účinkem, a tak mi napadlo, přiblížit divákovi osobnost a práci některých básníků pomocí humoru. Humor odjakživa považuji za všelék a tak jsem nezaváhal použít ho i v tomto případě. 
Proč jsem si vybral Jana Skácela, básníka smutku a ticha? Protože Perplexu se dostalo vzácného materiálu - videozáznam poslední besedy básníka před jeho odchodem do nebe. 
Na tomto záznamu jsem zjistil, že básník smutku a ticha je velice vtipný a když jsem pak mluvil s jeho přáteli, vyprávěli mi o něm řadu krásných a velmi humorných příběhů. 
Z tohoto videozáznamu a z vyprávění jsem tedy sestavil svědectví o Skácelovi - vyprávění jsem proložil několika mnou opovážlivě, ale věřím, že vkusně, zhudebněnými Skácelovými veršíky, které jsme nazpívali - jak jinak - s Jitkou Molavcovou. 
Výsledkem je, že kazetu si houfně kupují hlavně školy, takže jsem rád, že jsem to vyprávění tam nedal celé - ne všechno bylo mládeži přístupné a kazetu by si pak pouštěli jen páni učitelé a žákům by ji zatajili. 
Chtěl bych, pokud mi to prostředky dovolí, natočit podobné filmy i o dalších básnících a přiřadit se k těm, kteří se snaží vytvářet protiváhu k akčnímu běsnění na českých obrazovkách.


TRILOGIE: FÍFA, BABANA a MAGDA

Výrazný talent Jitky Molavcové se projevoval na divadle hlavně tím, že ať si vzala na sebe jakýkoliv kostým, ihned se proměnila. Neboli: ihned udělala něco, co jsem, až do jejího příchodu, považoval v Semaforu za přísně zakázané. 

Stanislavského metoda převtělování mi neseděla - kdo mě viděl hrát na divadle, musí mi dát za pravdu, že jsem pořád stejný, ať hraju Mocného pána lesů (Kytice), nebo Kapitána (Kapitáne kam s tou revuí), Generála Solomonova (Nižní Novgorod) nebo Malého lorda (Člověk z půdy). Myslím, že i kdyby mi byla svěřena role medvěda nebo bandasky, byl bych to pořád já. 
Nedokážu, a ani nechci dokázat, být někým jiným než Jiřím Suchým, kterého sice nijak zvlášť nezbožňuju, ale jednou jsem to já, a to je pro mne rozhodující.

Jitka Molavcová, když hraje Pannu (Kytice), nebo Plavčíka (Kapitáne kam s tou revuí), Varvaru (Nižní Novgorod), či Červenou Karkulku (v dětské verzi Člověka z půdy), promění se ve čtyři naprosto různé postavy. Protože tato její vlastnost se odehrává hlavně na divadle a není zachována pokolením budoucím, vymyslel jsem pro ni postavy tří žen (i když ona dovede zahrát i chlapy). 
Fífa - pražena z pravěku, Babana - sci-fi žena z jiné dimense a lehká dámička Magda z naší současnosti, to byly tři úkoly pro Jitku Molavcovou.

Tak jsem to naplánoval, ale nějak jsem pozapomněl, že jsou to rovněž tři úkoly pro mne samotného. Ne, že bych úplně zapomněl, ale přípravné práce ovládly celou mou mysl a na nějakou rozvahu mi nezbyl čas. (Nezapomeňte, že jsem při tom téměř denně hrál v divadle, jehož jsem byl i ředitelem, psal jsem knihy, pracoval v rozhlase a semtam i v televizi, kreslil jsem ilustrace - sochař, který by měl za úkol postavit pomník Roztěkanosti, nenašel by pro něj lepší model, než jsem já.)

Film spotřebuje hodně peněz,a protože nejsem tak zámožný, jak by se slušelo, ujal jsem se řady funkcí: byl jsem nejen scénárista, ale i výtvarník, režisér, mnohdy i hudební skladatel a taky herec. Pro společnost jsem byl výhodný - lacinější síla, než jsem byl já, by se nenašla. Dělal jsem všechno zadarmo. (Proboha proč? Vždyť jsem mohl přece sám sobě skvěle zaplatit - z jedné kapsy do druhé)! 

Filmy jsme pořídili nakonec opravdu dosti levně. Je to na nich znát, což těm, kteří milujou Molavcovou, zase tak nevadí. Vidí svou favoritku ve třech bizarních postavách a pokud mají rádi písničky ze Semaforu, ve třetím filmu o Magdě jich zazní několik zbrusu nových. Ale objektivně vzato, film je taky řemeslo s jistými zákonitostmi a v tomto směru jsem jaksi nenaplnil žádoucí parametry. 
Jiří Menzel, moudrý a zkušený, mi jednou řekl: Připadáte mi, jako byste budoval mozaiku a rozplýval se nad nádherou jednotlivých kamínků zapomínaje na to, že mozaika má působit jako celek. (Ten přechodník ovšem nepoužil - větu jsem tu stylizoval do písemné podoby já. Význam však zůstává nedotčen.)

Ano, nikdo, nebo jen málokdo si v mých filmech všímal těch krásných kamínků, na které jsem byl pyšný. Byly to někdy vtipné repliky: 
Sekta: >Jste krásná, chtěl bych vás fotografovat jen tak, bez šatů<. >Tak se svlečte, mně to vadit nebude. < 
Babana: >Nebudu se vsázet! Vo co, že ne!< 
Jindy třeba verš písňového textu: 
Magda: >Z Babylonský věže skočím bez řečí - jen když najdu někoho, koho to rozbrečí... < 
Královna bublin: >Byl jsi mý malý, neduživý děcko - co kromě lepry mělo skoro všecko...< 
Taky výtvarně zajímavý obraz to může být. 
Fífa: Pražena sedící na skále a naslouchající zvukům Novosvětské. 
Babana: Sci-fi žena na schodišti činžovního domu. 
Písničky k smíchu - píseň V + W, Virginia: Jonáš a Melicharová pod deštníkem. 
Občas to byla i melodie, herecky vydařený moment, ale někdy i výtvarně zajímavě zvládnutý úvodní titulek, co mě dovedlo nadchnout, a to jsou ty krásné kamínky, z nichž je složen obraz, někdy nepřehledný, jindy poněkud fádní... já vím, já vím.

Všechna řemesla, která jsem kdy ovládl, naučil jsem se jako autodidakt. Počínaje kreslením a malováním, přes herectví, psaní písňových textů, libret a scénářů, skládání melodií, jakémus takémus hraní na různé nástroje - na to jsem si přicházel sám. Myslel jsem, že právě ve filmu mohu tyhlety znalosti zúročit. 
A tu se přihodila zvláštní věc: ano, zúročil jsem je, jsou tam, ale film jako celek zůstal mým záměrem nedotčen. Film si šel svou vlastní cestou a najednou došel k cíli, aniž bych jeho výslednou podobu svými záměry ovlivnil. A tak jsem vytvořil řadu filmů, které jsou svědectvím zvláštního úsilí, nejspíš nemajícího ve světě obdoby: jsou to filmy plné hezkých obrázků, vtipných vět, nejspíš i dobrých písniček a ten, koho zajímají hezké obrázky, vtipné věty a dobré písničky, si přijde na své. Klasický filmový divák, čekající na příběh, se prostě nedočká. 
Ale díky chybám a omylům přicházím k cenným zkušenostem a Perplex se tak stává mou chybějící filmovou školou. Pravda, školné je tu dosti vysoké, dokonce někdy o něco vyšší, než jsem schopen zaplatit. Nárok na stipendium nemám. 
Z Hollywoodu zatím nepřicházejí žádné zprávy o tom, že by tam došlo k nějakému výraznému zneklidnění. Točí si tam bohorovně dál své Jurské parky a Batmany, rozdávají si mezi sebou Oscary a Perplex jako by pro ně neexistoval. Ale není všem dnům konec. Zatím sedím doma a čtu si v bibli příběh o Davidovi a Goliáši. To mě vždycky přinese úlevu. 


MAGDA, JEJÍ ZTRÁTY A NÁLEZY 

První celovečerní film. 
Opět musím citovat Jiřího Menzela, který mi jednou řekl, že co se poezie týká, jsem výborný, jako vypravěč už horší a dramatik že nejsem vůbec. 
Měl svatou pravdu, mé písňové texty jsou hodnotné, to poznám i já. S tím ostatním už je to slabší. 
Žádná má činnost se neobejde bez rozporuplnosti, a tak je tomu i v tomto případě. Být dramatikem mi není sice dáno, ale navzdory tomu už čtyřicet let píšu divadelní hry a někdy i filmové scénáře. To by nebylo tak zvláštní, kdybych se tím už čtyřicet let slušně neživil a kdyby mnohé z těchto mých prací nedosáhly úspěchu mnohdy i mimořádného. 
Že by se Jiří Menzel v hodnocení mých dramatických schopností mýlil? Ovšem že ne - Jiří Menzel se nikdy nemýlí, a když, tak výjimečně. 
Má dramatická díla jsou si všechna v jednom podobná: nejsou dramatická. Jsou to útvary, v nichž absence příběhu, zápletky a napětí je nahrazována humorem. Ano, na mých představeních v Semaforu se lidé opravdu čtyřicet roků smějou a díky tomu zapomínají, že nemají nad čím trnout, nezajímá je, jak to dopadne, vlastně ani netuší, že nesledují příběh - prostě se jenom baví. 
Tuhle zkušenost jsem se pokusil přenést i do svého filmu, s tím rozdílem, že třeskutost našeho divadelního humoru zde nahradím jemně vtipnou a ironickou konverzací. 
Všechno začalo mou nespavostí, která mě čas od času postihne. Řeším ji někdy noční prací a jednou jsem ji vyřešil tím, že jsem si sedl k televizoru a počal jsem se s pomocí satelitní antény a dálkového ovládače procházet po nočních programech světových televizí. 
Brzy jsem přišel na to, že v noci jsou televize krotší než přes den: namísto pěstí a revolverů tu vládnou lehce zábavné filmy a jedna stanice že vysílá po celou noc podmořské záběry, jiná pak pohledy na naši zeměkouli z pomalu putující družice a jedna dokonce nic než pohled do krbu. V němž hoří oheň, samozřejmě. U těch plamenů jsem zůstal. Civěl jsem na obrazovku a bylo mi dobře. 
Absence jakéhokoliv vzrušení působila na mou mysl, zjitřenou celodenními problémy velmi pozitivně. A tu mě napadlo, co natočit film, který by na diváka působil podobně? Film, ve kterém by vlastně o nic moc nešlo. Plameny by byly nahrazeny decentními dialogy, občas zpestřenými poetickou písničkou, A když k tomu přidám příjemnou tvář Jitky Molavcové a jako přívažek svou osobu, která má mezi diváky taky pár příznivců, nebude snad zapotřebí víc. 
Už při první projekci jsem pochopil, že náš člověk se nespokojí s decentními dialogy, trvajícími déle než dvě minuty - to je limit, po němž by musel přijít Mistr Bavič a odrovnat publikum několika peprnými fóry. Ten se však v mém filmu nedostaví. 
A co se písňových textů týká, zjistil jsem, že doby, kdy diváky vzrušovaly, jsou nenávratně pryč. Věřím, že jejich kvalita stále odpovídá normě, na kterou je ohodnotil Jiří Menzel, a uznal by to snad každý, pokud by si jich všiml. Takových diváků však nebylo. 
Jen jeden přítel, Svojmil, mě dojal, když mi zpaměti ocitoval několik řádků a vyslovil nad nimi upřímný obdiv a ve mně tím probudil pocit, že jsem ten text přece jen nenapsal nadarmo. Svojmilů je však málo, snad čím dál tím méně. 
Hudba písniček, kterou jsem si složil sám, zaujala zase Jitku Molavcovou a Jaromíra Klempíře, který, když ji aranžoval pro orchestr, pravil, že mu v několika případech naskočila husí kůže - vím, co chcete říct - ale pan Jaromír dodal, že to se mu stává jen při silnějším a pozitivním citovém zážitku a husí kůži na ruce mi opravdu ukázal. Díval jsem se na tu husí kůži s hlubokým dojetím. 
Netušil jsem, že je nejen prvním, ale i posledním důsledkem mé hudby k tomuto filmu. Nemám zprávy, že by od té doby někomu něco podobného naskočilo.A tak jsem postupně poznával, že všechno to, co mělo nahradit absenci vzrušujícího příběhu, postupně selhává. 
Když jsem napsal scénář, dal jsem ho posoudit dr.lvanu Vyskočilovi a ten si velmi liboval nad scénou z Institutu pro výchovu mládeže, který se zaobírá trestáním dětí. To mě potěšilo. Méně mě potěšilo, že jinou scénu navrhl vypustit - scénu odehrávající se nad fotografiemi na zahrádce jistého Montecarlovana. V lecčems jsem Ivana poslechl - v tomhle ne. Chyba. Ta scéna nikoho nezaujala a patří k těm, které jsou tam navíc. 
Na filmu Magda, její ztráty a nálezy jsem si nadělal řadu zkušeností, které jsem se rozhodl zúročit ve filmu dalším. A to už se schylovalo ke Královně bublin.


KRÁLOVNA BUBLIN 

Královna bublin je pohádka. Vymyslel jsem ji tak, aby se na ni mohly při nejhorším dívat i děti. 
Je natočena podle mé teorie, že od určitého věku se s dětmi musí přestat jednat jako s dětmi. Příběh je tu částečně pohádkový - maminka v nebíčku ovlivňuje život svého pětašedesátiletého caparta pomocí bublin, částečně realistický - manžel Kaviár je sužován značně semetrickou manželkou. 
Když se chce, může se tedy vysledovat ve filmu jakýs takýs příběh, i když vtipy, písničky a slova tu stále ještě dominují. Už tu však nejsou řeči typu: 
- Její matka umřela, když jí byly čtyři. Holka z toho neměla ještě rozum, a tak jsme jí řekli, že máma odjela k tetě. Jednou... to už jí bylo šestnáct... přijdu domů, a holka ležela na kanapi bez duše - spolykala prášky a na stole mi nechala lístek: 
ODJELA JSEM K TETĚ. Měla smysl pro humor, co? 
(Magda, její ztráty a nálezy) 
Tentokrát jsou tu mono- a dia-logy neseny přece jen v prostším tónu: 
Řekla jsem ti přibal kulmu, nebo neřekla? 
Ale řekla. Jenomže já špatně slyšel - ty jsi řekla kulmu a já slyšel rukavice. 
Rukavice místo kulmu - to může slyšet leda idiot. 
Dobrá, jsem tedy idiot. Co sis vzala, to máš. 
Humor zde má přece jen trochu jinou kvalitu - dalo by se říct, že bližší českému srdci. Vedle dialogů je tu taky děj, příběh, který je už natolik zřetelný, že by se dal dokonce i vyprávět, což se u filmů předešlých nikomu nemohlo podařit. 
Když jste se, dejme tomu po zhlédnutí filmu Moritat, zeptali diváka o čem to bylo, přivedli jste ho do rozpaků, ve kterých pak několik dní setrval. 
Příběh v Královně bublin už přítomen je, není však natolik strhující aby dal odborníkům zapomenout na jisté chyby a prohřešky proti filmovému řemeslu. Je vyprávěn spíš slovem než obrazem. Ale opět jsem si na něm objevil několik pravd, notoricky známých, ale mně dosud utajených, a vím už asi o dvanácti chybách, kterých se musím v příštím filmu vystříhat. Pokud patříte k těm, kterým se Královna bublin líbí, držte mi palce - příště to bude ještě lepší!


SLOVO JAKO FILMOVÝ MATERIÁL 

Učiňte pokus - srovnejte mé filmy třeba s filmy Ingmara Bergmana. (Doufám, že se teď nezačneme hádat, kdo z nás dvou je lepší režisér - to je snad jasné - zatím Bergman. Ale já nechci mluvit o kvalitě, chci mluvit o metodě). 
Ingmar Bergman dokáže bez uzardění natočit film, v němž dva herci sedí na pohovce a celý večer debatují. (Scény z manželského života). Neboli dělá to, čeho jsem se dopustil v některých svých filmech a nebylo mi to prominuto. (Žádáte-li si, abych před slovo prominuto vložil slůvko právem, máte ho tam mít.) Protože Bergmanovi, díky jeho talentu a lepším pracovním podmínkám, vyjde z toho nakonec geniální dílo, je za tento prohřešek proti smyslu filmu odborníky respektován a kritiky chválen. Dostává za svá díla zasloužené ceny, ale u průměrného diváka dosahuje nakonec stejného výsledku jako já, filmový nedouk: řadový divák se nudí. 
Dalo by se tu zauvažovat o kvalitách různých nud, ale nebudu se do podobných úvah pouštět. Vím, že i zde by Bergman dopadl líp než já. O to však teď nejde. Jde mi o to, že film, který by mohl být proveden i jako rozhlasová hra, aniž by ztratil na své působivosti, je za určitých okolností, například natočí-li ho geniální muž, možný. 
Namítnete mi, že zmíněný film Ingmara Bergmana je přece jen myšlenkově hlubší než ty mé a hloubka obsahu že ospravedlňuje i tu jeho zdánlivě nefilmovou formu. Tuhle námitku sice vyvrátit nedovedu, ale to přece neznamená, že se vyvrátit nedá. 
Ingmar Bergman občas vystoupí v úvodu svého filmu před kameru a z plátna vysvětlí divákům, jak to myslel. Tak tohleto kdybych udělal já, nechci vidět, co by se stalo. Ode mne se čeká, že film bude sdělný sám od sebe. A při tom tak rád vysvětluju! Bergmana zkrátka jeho autorita opravňuje takřka k čemukoliv. 
Ještě dlouho bychom mohli teoretizovat, ale jedno je jasné: ač od Bergmanova mistrovství jsem nekonečně vzdálen, před průměrně nenáročným divákem jsme si rovni. Nudíme ho: on odkudsi shůry, já jaksi od podlahy. On, jako geniální muž tak činí pomocí mocných filozofických myšlenek, já, prostý chlapec s jistou dávkou citu pro mateřštinu a se smyslem pro humor, servíruju ve svých filmech nezávazné žertování, které každý drsnější televizní bavič hravě smete ze stolu. 
Slovo je mi nade vše. Vím, že kdybych točil němý film, nepoužíval bych řeč kamery a střihu, jak ji obdivuji třeba u němého Eisensteina, ale za to bych se vyřádil na mezititulcích. Je tedy otázkou, mám-li vlastně točit filmy - nebylo-li by výhodnější psát knihy?


DOSLOV 

Teď už jen chci doufat, že jste tyto mé teoretické statě nebrali vážně. Že jejich smyslem je obrátit vaši pozornost k mým kuriózním filmovým snahám, které jsou myšleny upřímně, a to, co jim schází na filmařské dovednosti, je zatím alespoň z části vynahrazováno poetikou, nápadu a slova, dobře zavedenou v divadle Semafor. Jste-li na ni vnímaví, nemůžete ji tu přehlédnout. 
Celé mé uvažování by se dalo shrnout asi takto: Mně se mé filmy docela líbí a nechápu, proč to, co je dobré pro mne, by nemohlo být dobré i pro vás? Jsem snad horší než vy? 
Děkuji za pozornost.