NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH
Ten starý pán, pan František Dvořáček, měl poměrně obyčejné jméno a velmi obyčejného psa, který měl taky velmi obyčejné jméno - Punťa. Oblékal se velmi obyčejně - pan Dvořáček, a jeho chování i jeho byt, to všechno bylo velice velice obyčejné, takže o jeho životě by se dalo říct, že to byl ten nejobyčenější život, jaký lze žít. Až na ten krátký příběh. Ten byl, troufám si říct, velmi
neobyčejný.
Začalo to obyčejně: pan František šel venčit psa. Venčí, a jak tak venčí, jdou proti němu dvě dívky.
Byly zřejmě v dobrém rozmaru, snad až v příliš dobrém, je-li mi rozuměno, a tak je napadlo komentovat jisté nedostatky na kráse Františkova obyčejného psa.
- Hele, zrůda, - pravila ta první.
- Jdete ho dát utratit? - optala se druhá. Už je nejvyšší čas.
Zmítány smíchem pak pokračovaly dívky v cestě. Panu Františkovi to k smíchu nepřišlo, i když není třeba být fašistou, aby člověk označil Punťu jako rasově méněcenného. Jestliže tělo vlčáka je
posazeno na křivých nohou jezevčíka, není tu něco v pořádku. A to nemluvím o zvláštní šedožluté barvě, která se do zrození Punti snad nikde na světě nevyskytovala. Stručně řečeno, byl to ošklivý pes. Až na ty oči. Věrnost z nich přímo sálala a jejich pohled vyjadřoval skutečnou Punťovu povahu. Punťa byl jeden z těch psů, kteří by za svého pána obětovali život.
Pan František byl smutný. Byl asi víc smutný, než kdyby ty urážky platily jemu. Těch pár zlých vět mu zkazilo zbytek dne. Pořád na ně musel myslet.
Za pár dnů pocit smutku vyprchal a na celou věc se zapomnělo. A tu zazvonil zvonek. Pan František šel otevřít. Nebyl příliš upravený, byl jen tak po domácku, v teplákách. Pršelo a branku u jeho zahrádky bylo třeba otevřít. Než k ní došel svou pomalou rychlostí, na kterou měl jako důchodce právo, byl dost promoklý. Z vlasů mu stékala voda do obličeje a on skrze kapky deště do
tváře tmavooké dívky, která mu vlastně nebyla ani moc povědomá. Poprosila, zda nemusí stát na dešti, a bylo jí odemčeno. V předsíni na ni zavrčel Punťa.
V pokoji upřesnila dívka smysl své návštěvy.
- Přišla jsem se omluvit, urazila jsem minulý týden vašeho pejska.
-To vy jste ta, co řekla... že Punťa je zrůda?
- Ne, to řekla kamarádka. Já jsem se jen zeptala...
- Já vím, poznamenal pan František. - Ale nechme toho. Vy jste se tedy přišla omluvit? To je od vás hezký. Už jsem si myslel, že dneska ty mladý nemají cit. A jak vidím, mají. Aspoň trochu. Tak omluvit jste se přišla... To je od vás opravdu hezký. Vážím si toho, když se někdo přijde omluvit.
- Magda měla narozeniny, trochu jsme se napily...no, a pak se to přihodilo. Mrzí mě to, je to
hezkej pejsek.
- Není, - řekl pan František. Ale je to věrnej pejsek a vděčnej. Našel jsem ho na silnici, ujal jsem
se ho, a on mi to nikdy nezapomněl. Je vděčnej a já jsem mu taky vděčnej. Mám si s kým povídat.
Víte, nejsem svým založením samotář, potřebuju lidi, ale lidi nepotřebujou mě, v tom je ta vada.
Punťa mi dělá společnost. Mluvím na něj a on poslouchá. To mi stačí. Anebo spíš - to mi musí
stačit. Je užitečnej ještě v mnoha jiných směrech. Například kdybyste ho neurazila, tak byste se nepřišla omluvit a já bych měl o zážitek míň. A můj život není příliš bohatý na zážitky.
- Budu už muset jít, - pravila dívka a zvedla se.
- A tady, - řekla, - jsem přinesla Punťovi dárek. Totiž párek.
- Dám mu ho, ale budu mu ho závidět.
- Tak ho snězte sám, já mu to neřeknu.
- A věříte, že to bych nedovedl? Jednou jste ho přinesla jemu, a tak ho dostane on. Já tady mám
od oběda trochu guláše.
- Možná, že Punťa má guláš radši než párek.
Kdybyste...
- Nemá. Guláš moc rád nemá, v tom je po mně.
Za půlhodiny zazvonil u pana Františka opět zvonek. Promoklá dívka přinesla Františkovi párek.
Pro něho - aby nezáviděl. Tehdy poznal František, že to děvče má dobré srdce. Pozval ji dál, ale
ona odmítla.
Mezi tímto a příštím zazvoněním uběhne asi měsíc a já využiju této přestávky k tomu, abych vám
popsal oba aktéry svého příběhu.
František Dvořáček byl poměrně statný sedmdesátník, a protože sám se nacházím právě v tomto věku, mohu tu právem rozebrat, co je to být poměrně statným. Postava byla vzpřímená, byť
trochu podsaditá, vlasy silně prošedivělé, chůze poměrně svižná, když se chtělo, a malé bříško se
vyklenulo, jen když si pan František udělal pohodlí. Stačilo se narovnat a zmizelo. Skoro. Jeho
pohled i hlas býval trochu unavený, ale když se kontroloval, oko dostalo jakoustakous jiskru a hlas zněl jako před léty. Naposledy tomu tak bylo, když přišla ona křehká návštěva.
Ta návštěva se jmenovala Kateřina, ale doma jí říkali Hanko a ve škole Veruno. To, že si ji pan
František pokřtil v duchu na Toničku, zatím nevyšlo najevo. Kateřina byla štíhlá, pěkná na pohled, a panenky jejích tmavých očí byly téměř do poloviny zakryty víčky. Vypadalo to, jako když lehčí dámy se snaží upoutat gentlemana vilným pohledem, ale ona se nesnažila, ona tak opravdu vypadala. To všechno ostatní na ní bylo krásné, ale nebudu se o tom rozepisovat, protože se to nelišilo od jiných krásných dívek; očima ano. Před jejich pohledem se člověku na vteřinu zatajil dech.
Pan František si na ty oči čas od času vzpomněl. Zaujaly ho dřív, než ono všechno ostatní. Měl za
to, že už je mu odepřeno právo na takové pohledy, ale přesto se díval dívce do očí.
Uplynul zase nějaký čas a dívka potkala pana Františka znovu. Byl na procházce - sám.
- Kde je Puňta? - zeptaly se Kateřina, Hanka, Veruna a Tonička v jedné osobě. - Snad nemarodí?
- Nemarodí. Marodil, ale už nemarodí. Domarodil.
Dívka zůstala zaraženě stát. Snad přemýšlela, jestli je vhodné vyslovit soustrast, když tento svět
opustí pes, nebo zauvažovala, jak pana Františka potěšit...? Možná taky pomyslela na to, s kým si
teď starý pán bude povídat? Zůstala zaraženě stát a neuměla říci nic, co by se hodilo k této situaci. Nakonec však přece jen ze sebe vysoukala větu: Přijdu se na vás někdy podívat.
To někdy se konalo hned druhý den. A tady začal onen zvláštní vztah. Pan František a Tonička
- ano, už jí definitivně a otevřeně přiřkl toto jméno a ona na něj začala slyšet - se začali schá-
zet pravidelně, k velké nelibosti sousedů, kteři usoudili, že něco takového se prostě nehodí.
Ty schůzky byly zpočátku zcela nevinné a posléze taky. Mezi počátkem a posléze však došlo ku zvláštnímu údobí, kdy jejich náklonnost dostávala jinou podobu.
(38)
Jednoho večera pan František vyzval Toničku, aby si spolu zahráli hru Člověče, nezlob se. Ne
že by byla touto výzvou nadšena, ale tvářila se, že tomu tak je. Ve skutečnosti vyhledávala starého pána kvůli jeho monologům - dovedl třeba hodinu vyprávět, co mu život přinesl, a jeho slovník byl pro osmnáctiletou jakoby z jiného světa. Dobře se ty jeho řeči poslouchaly - byly protkané různými pravdami a Tonička, přemejšlivé děvče, v nich nacházela zalíbení. Od svých vrstevníků nikdy nemohla slyšet, že osudu je třeba se vzepřít. Kdyby člověk nechával rozhodnutí o své osobě na vůli osudu, nesměl by například vynalézt padák. Pan František věřil v sílu osudu, ale neustále s ním byl ve válečném stavu.
- Postel, na kterou Toničko hledíte, je má smrtelná postel. Umíral jsem na ní před několika léty
na velmi nevýléčitelnou chorobu a tenhle telefon mi tu denně vyzváněl, ačkoliv dřív zazvonil tak
sotva jednou do týdne. Měl jsem ho u hlavy na nočním stolku, a když jsem zvedl sluchátko, někdo ho na druhé straně položil. Došlo mi, že to mí milí příbuzní si zjišťovali, jestli se bude dědit. A jim vlastně vděčím za svůj život: zůstal jsem naživu jen proto, abych je naštval. Ta zoufalá chuť způsobit jim zklamání dokázala, že jsem jim ho způsobil. - Ale teď si pojďte zahrát to Člověče,
nezlob se.
Pan František měl toho večera štěstí. Padala mu šestka za šestkou a třikrát Toničku obehrál. Potřetí zalitoval, že nehráli o nic. Hrát se má o něco - hra pak je přece jen zábavnější. To uznala
i Tonička, a protože měla za to, že jednou musí vyhrát taky ona, začali hrát počtvrté. Pan Franti-
šek vsadil do hry fotografii Punti, na níž jeho pes vypadal o poznání ošklivěji než ve skutečnosti.
Tonička měla tu fotografii z nějakých neznámých důvodů ráda. Sama u sebe neměla nic, co by vsadila, a tak se nakonec dohodli na puse.
Pan František se pustil do hry a v duchu toužil po tom, aby vyhrál. Netoužil ani tak po Toniččině
puse, spíš ho mrzelo, že dal trochu neuváženě do hry jedinou Punťovu fotografii.
Vyhrál.
Dlouho se však ze svého vítězství neradoval. Nastala chvíle oboustranných rozpaků. Tonička
vstala a s nezvykle vážnou tváří kráčela k Františkovi, aby mu předala jeho výhru. Ten pojednou změnil názor: byl by dal nevímco za to, kdyby Punťovu fotografii prohrál. Ale tentokrát se mu
nepodařilo osudu vzepřít. Cítil jak rudne. Polibek od dívky dostal naposled někdy před pětadvaceti lety a už tenkrát si připadal nepříhodně. Měl utkvělou představu, že líbání je vyhrazeno dvacetiletým. Ve třiceti se ho může člověk dopustit jen ve výjimečných případech a čtyřicátník má právo ženě políbit jen ruku. Ženy jaksi nepatřily do jeho repertoáru. Byl ctitelem jejich krásy, na stěně mu visel obrázek nahé Kleopatry, jak ji namaloval pan Zrzavý, ale ta červená figura, odpočívající na zlatém divanu, nebyla ženou z masa a kostí a nebyla ani obrazem ženy z masa a kostí. Byla obrazem jakéhosi nereálného, až mystického pocitu vyvolaného ženskými tvary - pocitu, který se z reprodukce přenášel i na Františka. Dál než za tento pocit pan František nikdy nezašel.
Tonička došla až k němu a on se zabořil do svého křesla a začal se v duchu modlit: Bože, dej, ať mě políbí pouze na čelo. Pouze na čelo! Jeho modlitba však nebyla vyslyšena. Vlažné rty se přitiskly k jeho horkým. Pan František vdechl jakousi tajemnou vůni a snad to byla ona, co způsobilo, že jeho ruce, které měl původně složeny V klíně, ovinuly se kolem drobného Toniččina těla. Dotek pak způsobil to další: neskutečně blažený pocit se rozlil ve Františkově hrudi a jeho duše zažila na několik málo vteřin skutečné nanebevzetí.
Když Tonička plaše odstoupila, pocítil František nutnost celou tu velkolepou událost okomento-
vat. Kéž by býval mlčel!
- Drahá Toničko, způsobila jste něco, co se nej spíš nemělo stát. Zbytek života, místo abych měl na mysli poslední věci člověka, budu myslet na tenhle okamžik a budu toužit po tom, aby se stalo
to, co se už ve skutečnosti nikdy stát nesmí: aby se tahle chvíle opakovala. Pokud možno denně.
Tonička stála trochu zaraženě. Netušila, co její polibek způsobí, a nestála o to, aby se věc opako-
vala. Aby pana Františka nezranila, odpověděla vyhýbavě:
- Nechme to na osudu. Možná, že se to zase někdy stane, možná, že ne.
Názor na osud měl František přesně určený, jak už ostatně tu bylo řečeno. A odhodlání nepodlehnout jeho rozmarům mělo i teďdojít k uplatnění. Když Tonička s rozpačitým úsměvem opouštělan Františkův byt, zanechala svého starého přítele celonočnímu rozjímání. Chtěl být zulíbán Toničkou, nebo nechtěl? Chtěl i nechtěl. Věděl, že by si tím způsobil jen další problémy, ale ta vůně a ten pocit, který jeho dlaním dopřál dotek jejího těla, představovaly ohromnou sílu, která bořila jeho předsevzetí.
Sousedům samozřejmě neušlo, že ke starému pánovi chodí mladá dívka, a to je rozdělilo na dva
tábory: jeden, který odsuzoval, a druhý, který přál. Někteří z prvního tábora přestali pana Dvořáčka dokonce zdravit a to rozdělilo první tábor na dva podtábory: na ty, kteří nezdravili, a na ty, kterým se to odmítnutí sousedského pozdravu zdálo přece jen trochu přehnaným trestem. A tak si měli Františkovi sousedi o čem povídat.
- Už zase.
- Jo? A kdy?
- Včera odpoledne. Přišla celá vyfintěná a on, když jí šel otevřít, tak se natřásal jako nějakej kašpar. Moc by mě zajímalo, co tam spolu vyváděj.
- To si snad dovedeme představit, ne? To víte, že jí tam nerecituje toho - no - prostě nějakýho
básníka. (Paní Kinclová si za nic na světě nemohla vzpomenout na nějakýho básníka, přestože
znala Čelakovského a Hrubína - alespoň podle jména.)
Takhle se v ulici hovořilo, až pak se přišlo na to, že tyto úvahy běží jaksi jen na setrvačník - dívka se už delší čas u pana Františka neobjevila. Sousedům to došlo až po oné události, která se dotkla všech, kteří v té ulici bydleli. K události, jíž předcházelo několik nevlídných dnů v životě pana Františka. V těchto dnech totiž prohrál svůj boj s osudem.
Tonička přestala chodit a ona nevyléčitelná choroba se projevila být skutečně nevyléčitelnou. Vrátila se, jako by jen byla pár let na dovolené, a když byla nabrala nové síly, objevila se zcela
nečekaně. Pan František pochopil. Bylo mu jasné, že jeho budoucnost vypadá nevlídně, a přijal
tento ortel celkem klidně a vyrovnaně. Před očima si nechával probíhat ty nejhezčí události svého života a tento biograf končil vždycky u Punti a u Toničky. Několik dnů byl vděčným divákem,
a pak se odhodlal. Přistoupil k otevřenému oknu a pohlédl do pětipatrové hloubky. Pak se už jen
ujistil, že nemá padák, a odevzdal se osudu. Na jeho tělo čekala dole milosrdná dlažba. A věřme,
že i věrná chlupatá psí dušička tu někde nablízku poletovala, ale to už je jen domněnka pro útěchu.