TÉMATICKÉ A NÁMĚTOVÉ OKRUHY TVORBY JIŘÍHO SUCHÉHO



Texty Jiřího Suchého v převážné většině vyšly z literatury. Už jenom konstatování o tom, kde hledá svá témata a v čem vidí poezii, to dosvědčuje:,,Řada textařů má přinejmenším podivnou představu o tom, co je to poezie, myslí si, že poezie je krásná krajina a mraky nad tím a dívka s pohádkově něžnýma očima nebo takovýhle bláboly, a neuvědomují si, že poezie je třeba v tom, když jde kuře po nádraží, jak píše Christian Morgemstem: ,Na nádraží, kam patří vlak, chodí si kuře jenom tak a copak hlavní nádražák nevezme na to kuře prak?' Aje to ono, jednakje to poezie a jednak je to neomšelé, poně­vadž neznám jinou báseň o kuřeti na nádraží. Zatímco těch básní o dívkách, jimž žmouláme ruce a díváme se na krajinu, je spousta." /110/

V této naprosto absurdní situaci kuřete na nádraží vidí Jiří Suchý novinku, neomšelost, překvapení a ko­neckonců i poezii. Dokládá to celou skupinou svých pís­niček, které mají podobně nesmyslný zvířecí nápad a téma, viz Takový je život, Kapradí, Bílá myška v deli­riu, Smrt starého osla, Malý blbý psíček, Blues o zmoklé slepici, Píseň o nesplněném přání, Střevlík, Můra šedivá, Píseň o rybách, Na tom našem dvoře, Kos, Kočičí bál, Šantánová myš, Vylítla slepice, Můj pes atd. Zvířecí svět, v němž se povětšinou střetávají zvířata s lidským faktorem, je z velké části pro tvorbu Suchého příznačný. Důsledně se v něm drží podobného vidění světa jako zmíněný Morgenstern:

Sedmdesát hrobaříků
Sešlo se tu kolem krtka
Kolem krtka pro kterého
Přišla si dnes krtčí smrtka
Krtek leží na paloučku
Tiše znějí ptačí hlásky
A já sbírám do kloboučku
Na paloučku sedmikrásky

Nebýt Morgensterna a jeho české odnože - Suchého, tak málokdo by v tom hledal náměty vhodné pro poezii a poezii samotnou. Dodnes to totiž považujeme za nicotnost, ale věřte, že i z nich se skládá lidský život. Těmto tzv. banálnostem se dnes z textařů věnují snad jen dva: Suchého bratr Ondřej Suchý v myších písničkách a Ivan Mládek:

Jožin z bažin
močálem se plíží,
Jožin z bažin k vesnici se blíží.
Jožin z bažin už si zuby brousí,
Jožin z bažin kouše, saje, rdousí.
Na Jožina z bažin, koho by to napadlo,
platí jen - a pouze: práškovací letadlo ...

A další Mládkovy podobné písně Mravenci v kredenci, Medvědi nevědí aj. Jistá příbuznost je zcela nevyvratitelná a písničky s tímto tématem nemají v kulturním vývoji naší země obdoby (dá se namítnout, že písně Voskovce a Wericha, avšak ty byly většinou pevnou součástí jejich her a samostatná existence těchto písniček je až druhotná a poznamenaná původním posláním, naproti tomu písně Suchého a Šlitra působily přes své zařazení do jednotlivých her vždy samostatně, ba oproti ostatnímu textu až destruktivně - samozřejmě že ne všechny).

Už dávno to není se Suchého divadelními písničkami a jejich samostatností tak jednoznačné a zdá se, že nastala situace zcela opačná: Písničky pevně sedí v prostředí divadelní hry, a pokud je vytrhneme a vydáme samostatně, je to z nahrávky poznat.

Nahrávky písniček z divadelních her Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra začaly vycházet na deskách proto, že měly a dodnes mají příbuzný vztah s oblastí taneční populární hudby. Vycházely i přesto, že nebyly za tímto účelem vytvořeny. časem však převzaly poslání taneční hudby, i když popíraly konvenční obsah běžných šlágrů a lišily se od nich co do účelu, poslání i funkce. U běžné taneční hudby najdeme třebas tyto tři:

a) doprovodnou, k poslechu či k tanci, b) snahu po módnosti, c) funkci estetickou. Přitom tak, jak jsou seřa­zeny, taková je i jejich důležitost. U písniček Suchého a Šlitra je tomu naprosto obráceně, u nich dominuje funkce estetická a ostatní jsou naopak odsunuty. Funkce a) a b) tvoří užitnou hodnotu písně, funkce c) uměleckou, neboť patří do oblasti umění. Může nás sice klamat fakt, že první dvě funkce přebírají od umění konvenční postupy, např. zmechanizované působení metafor v tvorbě textů, ale situace je obecně taková.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr taneční produkci vlastně negovali, což samo o sobě znamenalo překročení kvalitativní hranice a nastolení nového typu populární písničky, typu, který až donedávna nebyl příliš pěstován, ne-li vůbec, neboť ho ubíjí skutečnost, že přehlíží spotřebnost, pro což je populární píseň středního proudu vlastně dělána.

Nový žánrový útvar Suchého a Šlitra se opřel právě o poezii, kde dominuje estetika, estetická funkce (viz zestetičnění lidových i autorských písniček básnickými překlady pro knižní vydání: překlady francouzských zpěvů Hanušem Jelínkem, překlady americké lidové poezie Lubomírem Dorůžkou, francouzské šansony Pavla Kopty, přebásnění písniček Paula Simona, Jacquese Breia, Bulata Okudžavy, Vladimíra Vysockého aj).

Nyní se dostáváme k textu samotnému, jenže vztah hudby a textu stěží dovoluje oddělit složky od sebe a roze­bírat vliv muziky na text. Obzvláště u Suchého a Šlitra je spojení hudby a textu mimořádně pevné. Do pevného sepětí s hudbou vstupuje text jako člen relativně samo­statně konstituovaný. Vliv poezie jakoby přenášel písničky jinam, do jiné roviny, a dával jim leckdy možnost plnit samostatnou funkci básně. Tento důvod vidí Bohumil Doležal za oprávnění k odtržení textu od hudby. Pomůže to i nám - chápejme tedy texty Jiřího Suchého jako lite­rární dílo s relativní platností. Podíváme-li se nyní na texty z hlediska námětových oblastí, dostaneme několik skupin:

1. Skupinu textů s náměty zvířecími. Jedná se o počet­nou skupinu prací, které z valné většiny vznikaly v počá­tečních letech tvorby Jiřího Suchého a jejichž hojnost výskytu postupem času opadla. Řada z nich byla již jme­nována a je pro ně příznačné i to, že autor u nich velkou měrou využívá formy bajky.

2. Skupinu textů s ústředním námětem lásky, a to lásky různě modifikované. Je to největší tematická a námětová oblast zkoumaného autora. Jiří Suchý:,,Další oblastí, která podněcuje mé nápady, je láska, chcete-li erotika. Téměř všechny mé texty mají erotický podtext. Lze si ho všimnout i tam, kde není patrný na první pohled. Například: v pís­ničce Sedmdesát hrobaříků, což je taková křehká pohádka o mrtvém hrobaříkovi, je erotický motiv postaven na verši "A já sbírám do kloboučku I Na paloučku sedmikrásky." Tuhle větu mi totiž evokovala atmosféra obrazu křehké dívenky ve slaměném klobouku, která jde po louce. "/111/ Na druhé straně ale existují i písničky s erotickými motivy zcela otevřenými a pozorný posluchač je nemůže přeslechnout:

Potkala jsem ho pršelo
A domů se mi nechtělo
Tak jsem mu řekla ať se ke mě schová
On sice nejdřív zaváhal
Pak ale přece říct si dal
Začal mi šeptat tuze hezká slova

(Potkala jsem ho pršelo)


Když viděli
Že jsou sami
Nečekali na radu
A tam mezi
Malinami
Měli dobrou náladu

(Balada z mlází)


Pojď blíž pojď blíž
Vždyť víš vždyť víš
Že tu píseň kterou jsem tu pěla
Zpívala jsem povinně
Tak poslyš píseň mýho těla
Ta je v jiný tónině
Mám svetr jako křídlo múzy
A nepálím a nekouši
Můj táta ten má dneska schůzi
Tak na co čekáš Bohouši

(Mám svetr z ostnatýho drátu)


Jsem frajer kterej zdrhá
Když holky baletí
Vím jak si vlasy trhá
Ten kdo jim naletí
Znám ty jejich vnady
I hebkou pokožku
Než to tak radši tady
Sežeru rohožku
Jsem totiž pro legraci
A svody kočičí
Ňuňuňu pacipaci
To se mnou necvičí

(Znám tolik písní)


Ale abych nezapomněl vyjmenovat alespoň některé písničky, přináležející k této skupině: z období Reduty Nemusíš už o mne stát, Tolikrát jsem dobrou vůli měl, Sedum let jsem u vás sloužil, Pradlenka z Portugalu, Usměj se na mne, Dovedu říkat mám tě rád, Žárlím, Metamorfózy; z období Divadla Na zábradlí Zdálo se jí o o myslivci, Láska se nevyhne králi, Láska a karty; z raného Semaforu Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Písnička pro Zuzanu, Potkala jsem se s malířem, Vše odpuštěno, Samota, Klokočí, Študent s rudýma ušima a spousta dalších a dalších, jejichž nit se táhne až do současnoti.

3. Další námětovou linii tvoří texty, které jsou nějakým způsobem spojeny s divadlem či kabaretem, vzývají divadelní atmosféru, opěvují herce, komiky, klauny. Náměty divadla se objevují zpočátku velmi sporadicky, ale přibývá těchto písniček s postupujícími léty, kdy je autor více a více s divadlem spojován a zasazen do jeho prostředí. Přiřazujeme sem Nejsmutnější varieté z období počátků, z let dozrávání (1962-1964) písničky Kiki, Bety, později V opeře, Slečna v sedmý řadě, Toulaví zpěváci, Kdoví. Avšak expanze této tematiky počíná koncem 60. a začátkem 70. let: Zpěváků a herců sbory, Sláva a růže, Končí divadlo, Pane Erbene neřekněte ne a jiné, pevně zakořeněné v jednotlivých inscenacích:

Jsem ten co se tu plete
Hlásaje kabaret
Chodící varieté
Karbaník bez karet

(Znám tolik písní)

4. Poslední členitá a široká skupina obsahuje texty, které je možno označit jako - ostatní. Absorbují v sobě jak náměty vzniklé díky divadelní situaci (např. Rekomando blues z Dobře placené procházky, prakticky celá Kytice a mnohé jiné), tak náměty příležitostné - třebas o sportu (Bíle mě matička oblékala), o Vánocích (Purpura, Vánoční pohlednice, Stříbrná tramvaj, Jehličí, Já bych ráda do Betléma, Sedm dárků, Rybí polévka), o nemoci (Choď po špičkách), o lidských vlastnostech (Co ve městě se povídá), životních situacích různého rázu (Akvárium, Obhajoba, Propil jsem gáži, Sádlo na chleba), dětství (Můj pes, Ukládám si do paměti), smutku (Jednoho dne spadlo listí, Rámusy-blues, Toho dne kdy utich pláč), Praze (Píseň o Praze) a kdoví o čem ještě jiném. U námětů je nesporný vliv poetismu (ovzduší kabaretů a music-hallů, ,,intliánek a bufalobilek", ovzduší dětství, jazzu a erotiky).


Vedle uskutečněného dělení je možné utřídit texty i podle vztahu k uzavřeným životním a literárním celkům takto:

1. Okruh vztahující se k nějaké frázi, jazykovému motivu, jazykové metafoře, u něhož vždy najdeme nějaký citový podtext. Pak jazyk sám o sobě esteticky působí, a to bez ohledu na sdělovaný obsah. Zase si to ukažme na příkladech.

Potkal jsme potkana
Pod kamenem pod kamenem
Počkat pane potkane
Ať se vám nic nestane

(Takový je život)

Ukázka je postavena na zvukomalebnosti podobně znějících slov.

Třikrát už jsem ti odpustila
Třikrát oko jsem přimhouřila
Třikrát a víc už po mně
Nemůžeš chtít

(Třikrát)

Vychází se z jazykové fráze o trojím odpuštění.

Já bych ráda do Betléma
V čem ale mám tam jít
Nic na sebe totiž nemám
A nevím co si vzít

(Já bych ráda do Betléma)

Nápad vzešel z textové parodie koledy Já bych rád k Betlému. Podobně je tomu tak i v písni V potoce se voda točí, Zmoklý blues a nebo Koupím já si koně vraný (v Bazáru):

Koupím já si koně vraný
V Bazáru
Zapřáhnu je do zlatého
Kočáru
V exotické hudby tónu
S opratěmi ze silónu
Pojedu po bulváru

Jazyk motivoval autora i k písni Šišlala. Jednak samotné ono slovo a jednak i možnosti, které způsobuje ona vada:

Řekl jsem jí I vy šotku
Vy to se mnou umíte
Na památku vaši fotku
Věnovat mi musíte
Na ta slova blaženě
Přivřela své oči
A pravila zasněně
- Máš mě ve švé moči ...
Šišlala ...

V jiné písni vychází Suchý ze slovního spojení "vmést někomu urážku do tváře".

Dneska ráno za svítání
Potkal jsem metaře
Ten mi vmetl znenadání
Ten mi vmetl znenadání
Urážku do tváře

(Bojím se metaře)

Jiné písně se vztahují k lidovým popěvkům a dětským rozpočitadlům:

Nebojte se Kdo se bojí
Ten v životi neobstojí
Nesmí ani do lesa

(Nebojte se)


Běda běda přeběda
Chovám doma medvěda
Nevěda
Co s ním dělat mám

(Chovám doma medvěda)

Na tom našem dvoře
Chytili jsme tchoře
Včera jsme ho chytli
Už ho máme v pytli
Nesli jsme ho na trh
Starosta to zatrh
Teď se marně ptáme
Co s ním uděláme

(Na tom našem dvoře)

Poslední úryvek viditelně těží z říkankové svěžesti a rytmu. Do tohoto okruhu textů můžeme zařadit i využití stylového podtextu slov, týkající se postavení slova ve slovníku, zvukové stránky určitého slova atd. Tak je tomu např. s rekvizitami v písničce Co jsem měl dnes k obědu (část textu složil Jiří Šlitr), Koupil jsem si knot, tak i se slovy šišlala a klokočí ve stejnojmenných textech apod. Nikde se nejedná o běžné zobrazení skutečnosti, ale autor tu stojí na pozici, jak se jemu a jeho době vlastně jeví doby jiné, vtiskuje tomu pečeť své doby a osobnosti. Jiří Suchý se stává pozorovatelem.

2. Okruh vztahující se k literatuře. Tento vztah se projevuje hlavně v použití konvenčních básnických typů: bajky (Píseň o myši a jedu, Sup a žluva) a balady s tragickými koncem, který je mnohdy citlivě odlehčený humorem:

Přiběhl tam černý pes
Kočky zbledly kočky zbledly
Snědl kočky k večeři
A pak usnul pod keři
Tou dobou však náhodou
Jeli tudy čtyři páni
K obědu je u nich dnes
Knedlík -zelí - černý pes

(Takový je život)


Jen jednou to jsem klopýt
Měla prý v těle čest
A nedala se opít
A nedala se svést
A já se slzou v oku
Tu dívku mladičkou
Ten večer u Šenfloků
Jsem probod vidličkou

(Ďábel z Vinohrad)


Mezitím co ten muž brousek hledal
Boženka to zvíře popadla
Jenomže ten krokodýl se nedal
Poslyšte jak ta věc dopadla
Zvíře brašnáře přemohlo hravě
No a co se týká Boženky
Krokodýla chová ve Vltavě
A kabelku nosí z koženky

(Krokodýl)

Tragický konec se pokaždé nemusí rovnat smrti, autor cítí tragiku i v jiných životních situacích:

Pak utekl do Milána
Stokrát od ní prokletý
Blonďák buší do piána
Bety zpívá kuplety

(Bety)

Mezi balady počítejme i písničky Jako ten Adam, Tragédie s máslem, Klementajn...

Do tohoto okruhu je možno začlenit i využití literár­ních předloh (Píseň o myši a jedu - Goethe, Golem, texty z Kytice) a využití oblastí tzv. látkové konvence, například milostné (Ach ta láska nebeská, Chybí mi ta jistota, Pramínek vlasů, Študent s rudýma ušima, Bolí mě hlava):

Je tu však to klokočí
(a po tmě strach)
A do očí Padl ti strach
Proto vím že se sluší
Mít smutek v duši
Vzlykat
A přitom říkat
Já rád tě mám

(Klokočí)


Dovedu říkat mám tě rád
Ta slova stokrát sladší medu
Dovedu taky trochu lhát
Však z ruky hádat nedovedu

(Dovedu říkat mám tě rád)


V textařské praxi Jiřího Suchého je často zacházeno i s konvencí moralistní:


Bojím se jen kdy mi někdo řekne
Milej pane, ačkoliv jste grand
Penězi se nedá krása zaplatit
Račte je utratit
Za proviant

(Kdo šetří má za tři)

V písničce Morality, která je na morálním principu založena, působí nejmoralističtěji sloka:


Kdo jinému jámu chystá
Ten se jistě lekne
Když sám do té jámy zčista­
jasna sebou sekne
Věřte páni věřte dámy
Že tu přece mezi námi
Sem tam někdo kope jámy
A to není pěkné

V Písni mladého samouka pro změnu zase najdeme:

Řiďte se dle moudrého
Naučení
Nepleťte se do čeho vám
Nic není

Je-li sloka vytržena z kontextu, tak říká naprosto něco jiného než v celku písně, a proto je v tomto případě nutné dodat ještě alespoň tuto sloku:

Jak nám to praví prastará
Mravouka
Člověk ať se nestará
O pavouka

Moralistická naučení v sobě obsahují i písničky Škrhola, Léta dozrávání, Marnivá sestřenice, Kaňonem takhle k večeru, Píseň kariéristy, Plná hrst a další.

3. Okruh vztahující se k vyhraněným kulturně sociálním prostředím. Jsou to prostředí v užším smyslu historická (staré kabarety - Nejsmutnější varieté , Kiki, Bety aj.; kovbojská nálada z 20. let - Krajina posedlá tmou, Kaňonem takhle k večeru, Whisky dopita, Tommy; folklórní atmosféra - Klementajn, Blues na cestu poslední, Pradlenka z Portugalu, Takový je život, Dudy a basa, Bajaja; exotický nádech - Pohlednice z Benátek).

Často jsou to i prostředí vymezená spíše antropologicky, např. prostředí dětství (Dítě školou povinné, Ukládám si do paměti, Můj pes). U písniček můžeme také pozorovat jistý odstup od stylového prostředí. Tímto autor zaujímá postoj. V některých případech je autorský odstup zdůrazněn navíc komentářem:

Laskavě si povšimněte
Říkám vám to předem
Jak si jeden snadno splete
Lásku s prudkým jedem

(Píseň o myši a jedu)

Za autorská odcizení možno považovat i zkarikování, zneutralizování či odlehčení tragiky balad. Určité texty jsou odcizeny stylové předloze přenesením do zcela jiného stylového kontextu. Příkladně písně Dudy a basa nebo Škrhola jsou odcizeny folklórnímu prostředí ironizujícím odstupem a spolupůsobením hudby. Milostná tematika je velmi často odcizována ironií a disharmonií užívaných prostředků. Stejně tak dětské prostředí je samo o sobě využíváno jako odcizující prvek zároveň s užitím dětského pohledu jako stylového faktu.

Pro zkoumané texty je nejcharakterističtější jejich upřímnost. Nechtějí za každou cenu vyslovit myšlenku, na nic si zbytečně nehrají a přímo programově se vyhýbají obsahové nosnosti písňového žánru - a právě tím uvolněně působí na myšlení člověka, jemuž jsou na každém kroku vnucovány pouze myšlenky "velké".

Posluchač u Jiřího Suchého není stavěn před uzavřenou a hotovou věc, hotové vyslovení, ale je konfrontován smyslově věcným rázem textů se základními životními věcmi a vztahy. A odtud vede jen krůček k Suchého víře, že poezii je možné a nutné nacházet ve věcech toho nej­jednoduššího rázu, v nejprostších a až banálních příbězích. O autorovi ne nadarmo platí:,,Provokoval-li něčím hned od počátku , tak především tím, že psal o jiných věcech než ostatní textaři. " /112/.,,Maximum emocí za vteřinu. Ne popis. Souhrnná představa... - tak formuloval mladý Nezval řád moderní poezie. Vystihuje to i úsilí Suchého a Šlitra." /113/ Právě proto mají jejich písně intenzivní výstavbu: na malé ploše co nejvíce říct, zahrát, zazpívat a zatančit. Suchý:,,Co můžu pořídit za čtyři minuty? Leda písničkut ..." /114/