TAKOVÁ ZTRÁTA KRVE

Detektivka s hudbou

Hudební "detektivka" o tom, jak se ztratí úctyhodný občan Chlebodar Drábek (K. Štědrý). Hledají ho všichni včetně Františka, nového knihkupce ve městě (J. Suchý), a místního chuligána Harryho Bedrny (W. Matuška). Nakonec hra dospěje k absurdní pointě, že je Drábek vycpán senem a pan učitel (V. Štekl) ho ukrývá v kabinetě.

První hra, kde se objevila nejsilnější sestava první éry Semaforu: Suchý - Matuška - Pilarová - Štědrý. Hra obsahovala další sérii hitů kalibru Klokočí (nejnahrávanější skladba S+Š, jen v 60. letech vzniklo šest různých verzí), Sluníčko nebo Píseň o koni (melodie na sonet Shakespearea "A proto odpouští má láska mému koni"). Řada písní se dostala na singly (Klokočí, Sluníčko), ze hry vyšly také tři písně na populárních fonokartách s fotkami zpěváků (Pondělní blues, Melancholické blues, Píseň o koni). Všechny skladby přímo z představení vyšly i na CD "Písničky ze Semaforu 6".

Hudba: Jiří Šlitr
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Miroslav Janeček a Karel Texel
Výprava a Kostýmy: Běla Suchá
Choreografie: Josef Koníček
Premiéra: 12. října 1960
Derniéra: 13. května 1962
Repríz: 129

Hráli:
Waldemar Matuška
Jiří Suchý
Karel Štědrý
Jiří Sehnal
Václav Štekl
Jiří Sýkora
Eva Pilarová
Pavlína Filipovská
Zdeněk Braunschlager
Jiří Hrzán
Marie Poslušná
Miroslav Hodan
Josef Koníček
Zuzana Vrbová nebo Helena Lukasová
Marcela Berounská
Běla Veselá
Později alternovali:
Viktor Maurer
Renáta Tůmová
Rostislav Černý
Vl. Hrabánek
Orchestr Ferdinanda Havlíka

Písničky:

Klokočí
Sluníčko
Pondělní blues
Melancholické blues
Byl jednou jeden dudák
Třešně
Píseň o koni
Jsem děvče nevzhledné
Píseň kariéristy
Jazz Jazz Jazz
Zlodějská Cha-cha
Nalijte mi za korunu rumu
Žít život bez problémů
Krev patří nám

Recenze

[...] Je to rozkošná dvouhodinovka bystrých, vtipných nápadů, slovní, hudební a situační komiky i promyšleně vedených satirických šlehů (namířených do přetvářky!), nových zdařilých písniček (Drábkovo blues, Sonet na Shakespeara, Klokočí atd.) a několika slibných hereckých výkonů (vedle již osobitě vyhraněného Suchého zvláště J. Sehnal, který se zároveň představuje na chodbách divadla jako vtipný kreslíř, V. Štekl, dále W. Matuška a K. Štědrý, půvabné M. Poslušná a P. Filipovská). [...] Po dvou hodinách zábavy, osvěžení, rozverného smíchu i nároků na zamyšlení věříme kolektivu Semaforu bez výhrady, že to hlavní je mít lidi rád. A to není málo.

[Hana Hlavsová: Taková ztráta krve. Práce, 14. 10.1960]

Na celovečerní komedii Suchý nestačí. Nestačí ani na roli, kterou si napsal pro sebe a jejíž text se ani nenaučil. Stačí zato na jiné věci. Jeho texty k písním jsou stále na velmi dobré úrovni, mají původní vtip, poezii a zpravidla i myšlenku. Suchý je může také - s mikrofonem v ruce - dobře zpívat [...] Svou fyziognomií, svým projevem, svou dikcí (i s jejími kazy) prostě ke svým textům už patří. [...] Nikdo nechce po Suchém a po Semaforu hru s hlubokými filozofickými či didaktickými aspiracemi. Ať se tedy ale sami nepokoušejí přesvědčit nás za pět minut dvanáct, že Taková ztráta krve tyto kvality má. Ať dělají i nadále to, v čem je jejich síla - a budou mít postaráno. A my budeme vědět, kam jít za dobrou, vtipnou a moderní zábavou.

[Nt: Nová hudební komedie v Semaforu. Lidová demokracie 15.10. 1960]

V současném stadiu vývoje je pro divadélko pokrokem, že vytváří soubor svých herců, tentokrát bez hostujících umělců přitažlivých jmen. Domnívali-li se mnozí, že si tak neudrží přízeň diváků, neměli pravdu. Tím spíš ne, že takový Sehnal, Matuška, Štekl i další, včetně Suchého, který se stále zlepšuje, mají pro vytváření divadla tohoto druhu dobré předpoklady. Nastává tu zato problém režisérské osobnosti, problém sjednocení několika různých hereckých stylů, které se na malém jevišti ve Smečkách sešly, problém míry a způsobu jevištní stylizace postav. A také problém režijně dramaturgického dotváření her, tedy problém dramaturgie, [...] protože ta má podle našeho názoru největší vinu na tom, že Taková ztráta krve není tím, čím být mohla a měla, že z textu sešitého horkou jehlou se nestala myšlenkově uceleným dílem.

[Kohn, P.: Taková ztráta krve. Mladá fronta 15.10. 1960]

[...] Tříšť písniček a víceméně vtipných dialogů bez nutné syntézy zdaleka nestačí na hudební komedii. Myšlenka, děj, téma všemu tomu musí dát smysl; z myšlenky musí vše vycházet, podřizovat se jí. Myšlenka také rozhoduje o životnosti, společenské závažnosti hry. A hle! V Semaforu, kde tak nesnášejí didaktičnost, se pustili do moralizování až trapného, navíc na schéma už několikrát (a mnohem vtipněji) užité. Neboť komu se tu snaží namluvit, že symbolické postavy pana učitele a redaktora i "vzorného žáka" Drábka mají ze skutečnosti odpozorováno víc než několik málo detailních, nepodstatných charakteristik? Celý příběh je postaven "á la these", velmi vymyšleně a nepřesvědčivě nazírá problémy výchovy mládeže. Však také autorům po počátečních bystřejších dialozích dochází dech a končí v "talárové" scéně už úplně banální. [...] Jen malou autokritičností lze vysvětlit, proč se na jevišti Semaforu mohlo octnout tolik konvence a nedbalosti. Objevnost se vytratila i z písniček. Talentu J. Suchého neprospívá chvat, s jakým sype svůj "roh hojnosti" zajímavých a kuriózních slovíček a rýmů.

Suchého verše se kdysi zacílily na rozbíjení bezduchosti písňových textů, byly svěží a slibné. Ale jen s negací nelze nadlouho vydržet. U Takové ztráty krve se teď setkáváme i s nechutnostmi a násilnou "originalitou" (například Melancholické blues), která pronikla i do některých scén (podřezání školníka aj.) Poezie poetismu se vypařila a zůstal zápach klišé.

A není to jen u Suchého. Hudba J. Šlitra nezazněla snad ani jediným původním a výrazným melodickým nápadem (této nepůvodnosti jsme si povšimli již dříve). Odvozená invence přináší jen náznaky všemožných melodií. A to je velmi málo na hudební komedii Semaforu, který potřebuje skladatele jiskřivé, nepřetržitě tryskající ježkovské invence. Tak tu zní všechno - a nic. [...][-dli-: Zbytečná ztráta krve. Hudební rozhledy č. 22/1960]

[...] Divák neví, kdo jsou supi, kdo jsou žluvy, ani kdo je vzorný pan Drábek v našem životě, ani ten pan učitel, který ho učinil celému městečku odporným. Neví, o čem je to hra, proti komu je napsaná, jakou má morálku, o čem chce diváka přesvědčit. Račte si vybrat dle ctěné libosti. Ale hlavně se bavte. Písničky jsou trochu vtipné a trochu dada, Šlitr píše líbivé melodie, život běží a my se bavíme. Trochu dada, trochu v šerosvitu s vraždou, trochu že jsme jako proti panákům bez krve a bez charakteru a trošku že jsme vůbec proti všem pánům učitelům našeho života. Mládež se do Semaforu jen hrne. S čím odchází po takové ztrátě krve? Nezbývá, než se zeptat znovu divadla Semafor, jak nakládá se svými talenty, co si vlastně myslí o životě, kam kráčí, za co a proti čemu se staví uprostřed zápasu světa.[Sergej Machonin: Takové ztráty příležitostí. Literární noviny 19.11. 1960]

[...] autor se neohlíží po vyšším a hlubším společenském cíli. Staví proti všeobecné "zkaženosti" dospělých zas jen všeobecnou životnost a zdravost mladých. Samozřejmosti pokládá za své velké objevy. Jen proto se může spokojovat povrchně odpozorovaným a zveličeným jevem, nikoliv jeho příčinami. Jen proto zůstává raději u osvědčené a snadné samoúčelnější zábavy. Nestačí pustit žilou letmým postřehům a spokojit se jimi. [...][-št-: Stačí pustit žilou? Na okraj obnovené premiéry v Semaforu. Večerní Praha, 30. 3.1961]