STŘELA

Napsal: Jiří Suchý
- převzato z knihy Sto povídek aneb nesplněný plán
(vydal ČS spisovatel, 1966)


To byla rána! Těsně vám za mejma zádama! Proletěla jsem takovou úzkou chodbou a ocitla jsem se nad bojištěm. Leskla jsem se na slunci - jsem totiž mosazná.
Bylo mi jasný: Musím letět furt kupředu a nesmím se - jo, vychýlit. Bylo to zrovna na jaře a byl takovej fajn vzduch... Jednou mou ségru vystřelili do deště. Tý se nechtělo! Ale to je osud. Můj osud měl na hlavě šedivou přilbu. Určil mi směr, a tak jsem letěla. Byl vám takovej fajn vzduch, slunce svítilo... zkrátka akorát na výlet.


A jak vám letím, tak najednou minu takovýho... jak bych to řekla. Moh bejt fešák, ale už se dlouho neholil a byl samej prach. A něco vám mně začalo říkat: Holka, patřila jsi jemu. Co teď? Vrátit se? Nejsem bumerang! Letěla jsem dál.


Byl takovej fajn vzduch... jenomže já musela pořád myslet na toho - víte, jak moh bejt fešák, jenomže se neholil. No jak jsem ho minula. Třeba ho dostala jiná. Jak mě tohle napadlo, začala jsem žárlit. Něco mě k tomu zaprášenému fešákovi táhlo. Lidi, to bylo hrozný. Já najednou začala cejtit, že to byl on. A že ho třebas dostala jiná. Marně jsem si říkala, že na mě jistě ňákej čeká... 

Nečekal! Ale to už jsem letěla kolem takovýho lesíka jedlovýho a poznala jsem, že jsem zabloudila. Víte, když kulka zabloudí, to prostě prošvihne celej svůj život.


Ale vtom vám za tím lesejkem táhli takovej vozejk a na něm peřiny a šatstvo... a vedle vozejku se batolil takovej malej človíček. Viděla jsem, že mám příležitost. Už jsem byla sice trochu malátná, ale sebrala jsem všechny síly, jenom abych nezůstala starou pannou. Jenomže už bylo pozdě.
Akorát jsem cvrnkla o plechovej hrnec - byl přivázanej k tomu vozejku - a svalila jsem se. Zrovna k nohám toho malýho. On mě tak neohrabaně sebral ze země a usmál se. Byla jsem ještě vlažná...