ŠTĚDRÝ VEČER CHARAKTERNÍHO HERCE ZVÁRY

Napsal: Jiří Suchý
- převzato z knihy Život není jenom legrace 
(vydal Pavel Ševčík - Veduta, 2007)


Když jsem ještě hrával divadlo, toužil jsem po tak zvané charakterní roli, ale v naší společnosti měl na charakterní role monopol jistý bezcharakterní herec, kterého nebudu jmenovat. Takový je život. Charakterní role jsem se nedočkal - byl jsem dlouho mladokomikem, pak starokomikem a posléze nápovědou. Když jsem si ale začal plést stránky a hra tím dostávala jiný smysl, byl jsem propuštěn. Ale to všechno ponechme stranou - jmenuju se Antonín René Zvára a chtěl bych vám vyprávět smutnou příhodu, která mě potkala letos o Vánocích.


Všechno vlastně začlo už vloni, když sousedovic Leonek dostal od Ježíška loutku Hurvínka. Okamžitě si tu figurku zamiloval a šel s ní na Štědrý večer spinkat. V noci však se mu podařilo Hurvínka zalehnout a ráno měla loutka ulomenou nohu. Horší bylo, že noha se nikdy nenašla. Tuto nevysvětlitelnou skutečnost bylo možno vysvětlit jedině tím, že Leonek nohu spolkl. To se však nikdy nepotvrdilo.


To bylo na Boží hod pláče! Milovaný invalida Hurvínek hleděl na Leonka vyčítavě a Leonek se z toho mohl pominout. Taťka Vaněk udělal nejspíš chybu, když Leonkovi vysvětlil, že Hurvínek je jenom sádrová loutka, ale když přestane plakat, že lze u Ježíška zařídit, aby příští Vánoce přišel Hurvínek živý. Představa živého Hurvínka coby kamaráda bylo to jediné, co Leona uklidnilo.
Tatínek Vaněk se domníval, že Leonek, který na podzim začne chodit do školy, bude mít o příštích Vánocích už tolik rozumu, že nebude přítomnost živého Hurvínka vyžadovat, ale v tom se mýlil. Nepředpokládal, že jeho Leonek je dítě poněkud zaostalé - my, sousedé, jsme to věděli všichni, protože to bylo zřejmé na první pohled - ale rodiče vidívají děti jinýma očima a tahle drobná mentální opožděnost jim vloni ušla. Takže když se blížily letošní Vánoce a Leonek dennodenně naléhavě připomínal slíbeného živého Hurvínka, pan Vaněk zneklidněl a začal připravovat svého synka na to, že Hurvínek eventuálně může taky z nějakých závažných důvodů nepřijít. Každý večer tuhle informaci postupně zpřesňoval, a to byly ty chvíle, kdy se od Vaňků ozýval neskutečný řev. Byly to zoufalé skřeky - něco mezi vytím šakala a cirkulárkou. To Leonek se odmítal smířit s absencí živého Hurvínka.


Blížily se Vánoce a pan Vaněk pochopil, že živý Hurvínek se prostě musí dostavit, ale neměl tušení, jak to zařídit. Obléci nějakého malého chlapce do příslušného kostýmu a požádat ho, aby sehrál Hurvínka? Ne, malý chlapec, který by věrohodně zvládl tuhle úlohu, neexistuje. Já, soused a zneuznaný charakterní herec Antonín René Zvára, bych to samozřejmě zvládl, ale byl jsem na Hurvínka příliš velký. Dva dny před Štědrým dnem napadlo pana Vaňka řešení: dostaví se Spejbl a přijde Hurvínka omluvit. Od něho jediného snad Leonek omluvu přijme. A o to, abych sehrál Spejbla, jsem byl požádán právě já (A. R. Zvára).


Zdráhal jsem se, ale na druhé straně částka tisíc korun by citelně vylepšila můj vánoční rozpočet, a tak jsem nakonec souhlasil. Sehnal jsem si spejblovskou škrabošku s velkýma ušima, frak a dřeváky, a teď si nechte vyprávět, jak probíhal Štědrý večer u Vaňků.


*
V určenou hodinu jsem oblečen do fraku, obut do dřeváků a se škraboškou na hlavě zaklepal na dveře u Vaňků. Zevnitř se ozvalo dětské zajásání: "Hurvínek je tady! Hurvínek jde!"
Když pak do místnosti vstoupil Spejbl, Leonek zůstal stát s otevřenými ústy. Byl překvapen. Na gauči stejně překvapeně zíral kocour Goliáš.
"To je přece pan Spejbl", zahlaholil otec Vaněk, ale Leonek opáčil: "Ale já chtěl Hurvínka."
A tady nastoupil dohodnutý monolog. Jal jsem se vysvětlovat, že Hurvínek se na Leonka moc těšil, ale že onemocněl, a tak leží v postýlce.
Leon koukal trochu nedůvěřivě, a pak se věcně otázal: "Co mu je?"
Trochu mě tou otázkou zaskočil. Lehce jsem znervózněl, ale pak jsem začal improvizovat: "Má tuberkulózu," povídám. "Kdo ví, jestli se z toho vůbec dostane." Otec Vaněk mě zpražil pohledem, a tak jsem se pokusil věc zmírnit a pravil jsem spejblovským hlasem, že tedy tuberkulóza to asi přímo nebude, ale spalničky určitě.
Ukázalo se, že Leon není zase tolik mentálně opožděný, protože zaznamenal mé rozpaky a získal převahu. Vyjel na mě: "Poslouchejte, Spejble, nešijete na mě nějakou boudu?"
Řekl jsem, že nikoliv, a pak, abych dodal celé věci věrohodnosti, jsem pravil: "Zítra se můžeš zeptat pana souseda Zváry. Ten je taky od divadla, a tak bude jistě vědět, jak se Hurvínkovi daří." A už jsem v duchu plánoval, jak budu zítra já, Antonín René Zvára, líčit chlapci průběh Hurvínkovy choroby.
Leon se ale zatvářil znechuceně: "Zváry se ptát nebudu."
"A proč ne?" otázal jsem se.
"Tatínek říká, že je to kretén."
Otec Vaněk zneklidněl. "Ale Leonku! Myslel jsem tím přece jinýho souseda. Pan Zvára je hodný pán, vždycky ti to říkám! - Ty děti taky všechno popletou."
"Ne, ne", bránil se Leon křivému nařčení. "Říkal si, že stejně jednou toho komedianta vocaď vystrnadíš, a nedávno jsi mu zapálil v kastlíku dopis!"
To se skutečně přihodilo. Na dně schránky jsem našel minulý týden saze. Pod spejblovskou škraboškou jsem cítil, jak mě polévá horko. Pohlédl jsem na pana Vaňka - byl bílý jako stěna.
A Leonek pokračoval: "Pane Spejbl, ten Zvára, to není hodnej člověk. Maminka mu tam musí každej den, jakmile tatínek odejde, chodit zalejvat kytičky."
"Co to meleš?" zvolala paní Vaňková! A hned se obrátila na manžela: "Víš, jednou jsem šla zalejt panu Zvárovi kytky a to dítě z toho udělá hned bůhvíco!"
"A to si Zvára neumí zalejt kytky sám?" vyjekl pan Vaněk na manželku. Ale než mohla odpovědět, Leonek pokračoval:
"Mami, já vím, že Zvára ti při tom zalejvání ubližuje, protože vždycky křičíš a říkáš mu ty ďáble."
"Dovolte, abych vám to vysvětlil", vložil se do věci Spejbl. "Pan Zvára chtěl čistě jenom ukázat milostivé paní, jak mu rozkvetl kaktus, a milostivá se při té příležitosti poněkud popíchala a, pravda, skutečně trochu vykřikla. Ale nic špatného v tom vidět netřeba."
Soused Vaněk zbrunátněl: "Marie, co to má znamenat?"
"Pane Spejbl, ať už se maminka přestane chodit dívat Zvárovi na kaktus, když se vždycky při tom popíchá. Mně je jí líto. A až půjdete kolem jeho dveří, tak mu na ně plivněte, jako to dělá tatínek."
Události pak dostaly nečekaný obrat. Leonek nemohl pochopit, proč tatínek pojednou začal fackovat Spejbla a proč pan Spejbl vykřikoval pořád kolem dokola: "Dejte mi šanci, abych vám celou věc vysvětlil." Šance se nedočkal, a tak odrazil Vaňkův útok tím, že ho kopl do holeně. Rozpoutala se rvačka.


V televizi smíšený sbor zpíval píseň Nesem vám noviny, když jsem díky nemotorným dřevákům upadl. Začal jsem kolem sebe mlátit a kopat, přičemž levý dřevák opustil mou nohu a obloukem doletěl až k Leonkovi a kopl ho do zátylku. Leonkovi se spustila krev z nosu a v televizi začali zpívat Tichá noc, svatá noc. Když jsem konečně dostal Vaňka na lopatky, Leonkova maminka se rozhodla zapojit se do rvačky a provedla to čistě ženským způsobem: popadla čajovou konvici s úmyslem někoho z nás opařit - v tu chvíli jí bylo upřímně jedno, kdo to bude. Vařící voda mě šťastně minula, ale Vaňkovi natekla za krk. Vaněk ukrutně zařval a rozběsnil se. Nastalo něco nepopsatelného - rvačka každý s každým. Byt se počal rychle měnit v surrealistickou koláž. Leonek pobíhal po pokoji, krev z něj chlístala na všechny strany a nechápal, proč paní Vaňková říká Spejblovi Toníku. Rozzuřený Vaněk mě, Zváru, popadl za krk a přitiskl mě na betlem. Spejblova hlava se tak ocitla mezi Třemi králi a Svatou rodinou a podivně se tam vyjímala. Rozčílený kocour Goliáš začal zvracet. Na obrazovce něžná dívenka zpívala píseň Chtíc aby spal.
V televizi ještě tiše a ochotně voněla purpura na plotně, když jsem po půlhodině v roztrhaném fraku a s jedním dřevákem na noze opustil bojiště a plivl jsem Vaňkovi na dveře.