SLEČNA ODNAPROTI


- převzato z knihy Proč mají v zoologické zahradě klokana (vydala Práce, 1991)

Slečna Kofroňová nebyla krasavice, ale byla hezká, to jo. Jak bych vám ji popsal: začnu třeba hlavou. Anebo radši ne, musel bych se hned na začátku zmínit, že ta hlava nepatřila mezi nejbystřejší, a to by ji zbytečně poškodilo v očích čtenářů. Začnu nohama. Byly pochopitelně dvě a jedna pěknější než druhá. Tím nechci říct, že by ta druhá byla v něčem horší, chci spíš sdělit, že kdyby se měl člověk rozhodnout pouze pro jednu, ocitl by se v těžké situaci. Ačkoliv vlastně v lehké, protože by bylo v podstatě úplně jedno, kterou by si vybral. V tom i v onom případě by pochodil.

Zmocňuje se mě ale jakási pochybnost, jestli vedu popis slečny Kofroňové správným směrem. Čtenář může právem namítnout, k čemu by mu byla jedna noha slečny Kofroňové - ať už jakkoliv pěkná. A měl by pravdu. Slečnu Kofroňovou je třeba získat jako celek, aby to mělo nějaký význam. Ano, získat ji jako celek - to jsem si jednou usmyslel. Je třeba dodat, že jsem si v tom případě nepočínal zrovna nejobratněji. Ale na druhou stranu je nutno říct, že i slečna Kofroňová zvorala, co mohla. Pokusím se zde ten malér vylíčit -původně jsem myslel, že to bude jakási psychologická studie, ale nakonec jsem dospěl k tomu, že vše pojednám spíš jako humoresku.
Jednoho dne vyšla slečna Kofroňová z domu. Bydlí přesně naproti mně a je úřednicí na oddělení geodézie, což ale nehraje v našem případě žádnou roli. - Závažnější moment v mém vyprávění je ta skutečnost, že ve stejnou chvíli jsem vyšel z domu i já. Pozdravil jsem, jak to dělávám celé dva roky, co tu bydlí, a ona mi stejně odpověděla. Tentokrát však k pozdravu připojila skutek, který mě poněkud překvapil. Zamávala rukou jako v tom smyslu, abych na ni počkal a přeběhla ze svého chodníku na můj.


"Prosím vás, mohla bych se vás na něco zeptat?" Zeptala se. Samozřejmě jsem neměl nic proti tomu, aby se mě na něco zeptala, a ona, jen co jsem vyslovil souhlas, mně vysvětlila, že se ocitla v trochu složité situaci: Zítra jí přijedou příbuzní z Vídně a ona pro ně dělá večeři, a když mě uviděla, tak ji napadlo, že by si mohla u mě objednat dort s nápisem VÍTEJTE. Její požadavek mi vyrazil dech. Proč zrovna já a proč zrovna dort? Jde tu zřejmě o nějaké kolosální nedorozumění. Mozek mi začal pracovat na plné obrátky a posléze mi vyšlo, že slečna Kofroňová si z nějakých neznámých důvodů myslí, že jsem cukrář. Malou odmlku, kterou jsem potřeboval k tomu, abych došel k takovému závěru, si slečna vysvětlila, jako že váhám vyhovět. I nasadila ten nejsladší výraz, jakého byla schopna, a zažadonila: "Moc vás prosím. Budu se vám revanšovat." Její hraně utrápený pohled mě fascinoval. Byla najednou děsně roztomilá a já bych jí vyhověl, i kdyby mě považovala za kaskadéra a žádala, abych se zítra večer pro potěšení jejích příbuzných z Vídně vrhal na kapoty okolo jedoucích aut. Hlavu měla nakloněnou trochu stranou, ústa mírně sešpulila, jak to viděla u některých filmových hvězd, a oči na mě upřela tak prosebně, že jsem jí ten dort nejen slíbil, ale navrhl jsem, že bych na něj mohl napsat VÍTEJTE Z VÍDNĚ a z cukrové hmoty zbudovat maketu Pražského hradu. Byla překrásně nadšená a ještě dvakrát opakovala, že se bude revanšovat, a já jsem si říkal, že to není jen tak. Kdyby to řekla jednou, nepřikládal bych tomu žádný význam, ale když vám tak pozoruhodná bytost řekne, že se vám bude revanšovat, třikrát za sebou - tedy řekne-li to třikrát za sebou - není to přece běžné.


Pak se mě zeptala, jestli mi může dát zálohu. Odmítl jsem a řekl jsem, že mně postačí, když se mi bude revanšovat. S tím jsme se rozešli. Ona na geodézii, já do nejbližší cukrárny. Pak do další a pak ještě do další. Všude mi řekli, že dort s nápisem a maketou Hradu do zítřka nestihnou.


Uvědomil jsem si, že jsem vběhl do pasti. Zítra si slečna Kofroňová přijde pro dort a já s přiblblým úsměvem řeknu, že jsem spisovatel a dorty nepeču. Celý večer jsem si představoval, co se pak stane. A nevycházelo mi nic pěkného. Zcela zákonitě jsem pak dospěl k tomu, že dort musím upéci sám. Protože jsem k tomuto rozhodnutí dospěl pozdě v noci, šel jsem spát a ráno, sotva jsem se probudil, vyběhl jsem na ulici a sháněl receptář na dort. V knihkupectví nic takového neměli, začal jsem tedy obíhat antikvariáty. Ještě nikdy neutíkaly hodiny tak rychle. Těsně před polednem jsem sehnal poněkud starobylou kuchařku, z níž jsem v parku na lavičce vypsal suroviny, které musím nakoupit. V poledne jsem měl všechno pohromadě.


Ta kniha byla opravdu velmi starobylá, což mi ztěžovalo práci. Mléko tu odměřovali na žejdlíky, cukr na libry, a tak jsem dával vše od oka. U svého sporáku mám naštěstí troubu, kterou jsem nikdy nepoužil jinak než na sušení promáčené obuvi. Dnes jsem do ní vložil svůj syrový dort. Zatímco jsem pekl, chystal jsem polevu a cukrovou hmotu, šlehačku a čokoládu na nápis. Dort se připálil jen nepatrně, což se ztratilo pod polevou. Když jsem se však pokusil o Svatovítský chrám, který po mně slečna Kofroňová vůbec nechtěla a který jsem jí svým způsobem vnutil, ocitl jsem se v zoufalé situaci. Jsem přesvědčen, že Petr Parléř byl proti mně ve výhodě, protože nepracoval s tak řídkým materiálem a chrámová loď se mu nesesouvala jako mně. Už se šeřilo, když jsem dostal nápad. Neslíbil jsem přece výslovně, že Hradčany budou plastické, mohu je tedy nakreslit horkou čokoládou! To jsem učinil a napsal jsem i VÍTEJTE Z VÍDN, - Ě se mi tam už nevešlo. Byl jsem zoufalý. Všechno jsem zvládl - a teď nakonec tohle. Rozhodl jsem se tedy předstírat roztržitost a až mi slečna Kofroňová oznámí, že tam chybí Ě, budu se tvářit, jako že to nevím a budu přísahat, že něco podobného se mi ještě nestalo. Přísahat budu s čistým svědomím, protože opravdu jsem se ještě nikdy v tak prekérní situaci neocitl. Snad nebude tak malicherná a svůj úmysl se mně revanšovat nezmění kvůli jednomu písmenu.


Slečna zazvonila, já šel otevřít a připadal jsem si jako kdysi ve škole, když jsem šel ke stolku pro vysvědčení, o němž jsem se mohl oprávněně domnívat, že nebude nejlepší. Ve dveřích stála slečna Kofroňová a tvářila se velmi nešťastně. Než jsem jí mohl oznámit, že dort je připraven, podala mi telegram, z něhož jsem se dověděl, že STRÝC NEMOCEN - PŘIJEDEME V ČERVNU. Slečna se začala omlouvat a vysvětlovat, že dort samozřejmě zaplatí. Ujistil jsem ji, že nic zaplatit nechci a roztetelil jsem se blahem. Zdálo se, že věc se vyvíjí daleko lip, než jsem mohl čekat, a hned jsem učinil to, co se samo nabízelo: Pozval jsem slečnu Kofroňovou, aby šla dál a že ten dort sníme spolu. Culila se - ale šla. Posadila se a já přinesl své dílo. Postavil jsem dort před ni a pozoroval jsem její reakci. Pravda, čekal jsem, že se dortu dostane vřelejšího přijetí. Dívala se na věc s jistými rozpaky a v očích jsem jí četl něco jako úlevu, že příbuzní z Vídně nepřijeli.


Když jsem si teď prohlížel dort střízlivějším pohledem, musel jsem uznat, že to nebyla profesionální práce. Kresba hradčanských věží připomínala spíš křivku na kardiografickém záznamu, šlehačkové ozdoby se značně slehly a navíc to nešťastné Ě! Pochopil jsem, že musím věc co nejrychleji rozkrájet, aby nebyla na očích. Pak jsem vyčlenil dva dílky a jeden předložil slečně Kofroňové a druhý sobě. Ochutnala dort a zatvářila se, jako by polykala rybí tuk. I já jsem ochutnal, a jak jsem se zatvářil, musela by říct ona. Já sám to nevím. Hlavou mně jen probleskla myšlenka, že za takovou věc se mně slečna Kofroňová nejspíš revanšovat nebude. To byl ostatně jediný správný úsudek, ke kterému jsem toho dne došel. Ten následující byl naprosto pomýlený. Myslel jsem totiž, že slečna může uvítat, když celou záležitost obrátím v žert. Na tomto místě bych měl podotknout, že žertovat moc nedovedu. Ale přesto jsem to zkusil. Pravil jsem:
"Schválně, kdo sní víc!" a nacpal jsem si do úst tři díly dortu najednou v domnění, že budu vypadat komicky a vyloudím na tváři slečny Kofroňové úsměv. Slečna na mě chvilku hleděla jako na slabomyslného, pak postrčila dort přede mne a pravila poměrně hlubokým hlasem: "Sežer si to sám."


Nevím, co se se mnou dělo, ale v prvním zlomku vteřiny jsem se dokonce zaradoval, že mně začala tykat, ale vzápětí mi došlo, že pronesená věta je ten nejhorší ortel, jaký kdo nade mnou kdy vyslovil. Chtěl jsem něco říct na svou obhajobu, ale plná ústa mi to nedovolovala. Došlo k nejhoršímu, musel jsem to polknout. Zatímco jsem polykal tu odpornou hmotu, slečna se zvolna odloupla od židle a houpavým krokem šla ke dveřím. Odcházela vznešeně, smyslně a povýšeně zároveň. Tím mohla celá ta trapná událost skončit. Stalo se však něco hrozného. Když slečna došla ke dveřím a zjistila, že jsem za jejími zády zamkl a klíč ze zámku vytáhl, dostala jakýsi hysterický záchvat. Začala na mě křičet, že jsem nejen cukrář-idiot a chlap-hovado, ale i podlé prase a hnusný dobytek. Tyhle nadávky jsem si zapamatoval, ostatní jsem zapomněl. Slečna začala vykřikovat, že pokud okamžitě neodemknu, zdemoluje mi byt.


Milí čtenáři, nejspíš mi nebudete věřit, ale já jsem skutečně zapomněl, kam jsem klíč schoval. Ani slečna Kofroňová mně to nechtěla věřit a začala rozbíjet, co jí přišlo do rukou. Místo, abych hledal klíč, bránil jsem slečně v jejím počínání, které tím pádem vůbec nespělo ke konci. Když jsem se jí snažil vypáčit z rukou různé cenné předměty, dotýkal jsem se jí nejrůznějším způsobem, což by mi za jiných okolností přinášelo překrásné pocity. Teď však jsem to nějak nedokázal vychutnat.


Když shodila z knihovny rádio, objevil se za ním klíč. Ve snaze zachránit rozhlasový přijímač, držel jsem ji doslova za významnou erotogenní zónu, ale ani mně, ani jí to nic neříkalo. Rádio dopadlo na podlahu a klíč se ocitl v její ruce. Vytrhla se mně z objetí a doběhla ke dveřím. Odemkla a zmizela. 


Byt byl v zoufalém stavu. Všechno roztřískané a uprostřed zbytky dortu. Od té chvíle jsem se všemožně snažil slečnu nepotkat. Hlídal jsem okamžik, kdy vyjde ze svého domu, a pak teprve po chvíli jsem si dodal odvahu sám a neustále jsem se rozhlížel, zkrátka stal jsem se jakýmsi podivínem. A jednou - vyšla z domu a já asi po čtvrthodině jsem se rovněž osmělil. Ale nejspíš si něco zapomněla, a tak jsme se potkali. Běžela ke mně s úsměvem. Zatímco jsem si loktem chránil obličej, začala švitořit: "Mistře, já se vám musím strašně omluvit. Za ten dort. Myslela jsem, že jste cukrář, kamarádka si to nějak popletla a poslala mě za vámi, a teprve teď jsem se dozvěděla, že píšete romány. Byla jsem z toho úplně vyřízená, když jsem si uvědomila, že zrovna po vás jsem chtěla dort. Určitě jste se urazil."


O zdemolovaném bytě nepadla ani zmínka. Ani o hovadu, praseti a cukráři-idiotovi.
Zabručel jsem něco, že to nevadí, že je mi líto, že se dort nepovedl tak, jak bych si přál.
Slečna Kofroňová se uculila tím nejlíbeznějším způsobem a řekla: "Ale víte, že na spisovatele to nebylo špatné?"
Koukal jsem na ni stejně netečně jako ona na mě tehdy, když jsem měl tváře narvané třemi díly dortu. Slečna se usmívala, špulila pusu po způsobu filmových hereček a pak řekla: "Teď je na mně, abych vás pozvala. Upeču dort - to víte, jenom obyčejný - a vy mě musíte přijít navštívit. Zítra večer vás budu čekat. Máte čas?" První, co mě napadlo, bylo, že odmítnu. Druhý nápad byl však zajímavější. Slíbil jsem, že přijdu. Slečna se odvlnila.


Druhý den večer mi přišla otevřít v roztomilém župánku, který byl pečlivě přepásán, aby se snad
náhodou nerozevřel, ale jakoby nedopatřením umožňoval leccos ze slečny zahlédnout. Podal jsem jí malou kytičku konvalinek a nenápadně jsem si prohlížel zařízení jejího bytu. Nebylo příliš honosné, ale váza z broušeného skla mohla být docela drahá. Byl tu taky malý televizor a rádio, podobné mému. A vedle stála stolní lampa se skleněným stínidlem a soška nevalné ceny. Pak jsem se ale zatetelil blahem. To když jsem se otočil a objevil příborník se starým, zřejmě zděděným porcelánem.


Slečna Kofroňová přinesla svůj dort. Nebyl to cukrářský výrobek, bylo to podomácku vyrobené zboží, ale navrchu se skvěl čokoládový nápis: VÍTEJTE MISTŘE. Slečna počala krájet a já jsem zatím usilovně přemýšlel. Okusím dort, zatvářím se, jako by mi někdo plivl do tváře a pak vstanu a rozkopnu sklo příborníku.


Dort byl ukrojen a já pobídnut. Ke své bolesti musím přiznat, že byl výborný. Slečna zatím bezděčně odhodila župánek z kolena a na světlo vklouzla celá její krásná noha. Dort i noha mě jaksi zaujaly a já si řekl, že se ještě chvilku budu dívat na nohu a sním ještě kousek dortu. A pak teprve rozkopnu příborník. Dort byl opravdu výborný, a tak jsem si řekl, že do třetice všeho dobrého a dal jsem si ještě kousek. Mezitím se slečna tak nějak náhodou protáhla a stalo se, že z župánku vyklouzlo na zlomek vteřiny to, co se slušelo před cizím mužem spíš skrývat. Abych zakryl rozpaky, nacpal jsem si do úst další, tentokrát poněkud větší kus výborného dortu. Slečna se radovala. "Chutná vám?"


Hučelo mně v uších a hlavou mi probleskovala jediná myšlenka: Jestli teď nezačnu s demolicí, tak už nikdy. Slečna Kofroňová si však v tu chvíli přehodila nohu přes nohu tak neodolatelným způsobem, že zachránila celé zařízení svého útulného bytu.