RECITAL 64
Pro televizi převedené představení z divadla, pouze zhruba o polovinu zkrácené a v písni Krajina posedlá tmou obohacené o herecký kompars.
Režie:Ján Roháč
Scénář: Jiří Suchý
Kamera: Stanislav Milota
Střih: Miroslav Hájek
Hudba a texty: Jiří Šlitr a Jiří Suchý
Natočeno: 1964
Délka: 45 min
černobílý
Hrají:
Jiří Suchý
Jiří Šlitr
Vlasta Kahovcová
I. Ledvinová
skupina Jiřího Bažanta: Jiří Bažant - piáno
Stanislav Zeman - baskytara
Ladislav Štaidl - kytara
Karel Turnovský - bicí
členové divadla Semafor
balet divadla ABC
Alhambry
Písničky:
BLUES O SVĚTLE
BLUES O STABILITĚ
KLOKOČÍ
LABUTÍ PÍSEŇ
TENTO TÓN MÁM RÁD
PRAMÍNEK VLASŮ
KRAJINA POSEDLÁ TMOU
OČI SNĚHEM ZAVÁTÉ
ANNA VON CLÉVE
ZVUKY SLOVENSKÉHO PRALESA
BIG BAD JOHN
GOLEM - zkrácená verze / PÍSEŇ STRAŠLIVÁ O GOLEMOVI
Recenze
TELEVIZE - Chvála inteligentní zábavy
Autor: Dušan Havlíček
Televizní filmová písnička se stala pojmem - je to v tvorbě naší televize svérázný žánr v pravém slova smyslu. Nejen ve své formální podobě, ale i svou přirozenou vazbou na společenské prostředí a ovzduší, v němž vznikl a s nímž je spjat. Patří sem jedny z prvních »historických« snímků, jako je Mackie Messer režiséra Rychmana (o několik let později tvůrce prvního českého filmového musicalu Starci na chmelu; vida, jak se zdánlivě drobná tvorba pro televizi vyplatila!), Heftiho Duet, Hniličkův Pozdrav kosmonautovi, z novějších Třešně zrály, Dominiku, Ireně, jdi spát... Nemám po ruce statistiky, ostatně rozhodující je výsledný dojem: ve značné míře čerpá dramaturgie těchto televizních filmových písniček z tvorby J. Suchého a J. Šlitra. Mají dnes v televizi dominující postavení, obnovili tradici ježkovskou a Osvobozeného divadla a patří k našemu času víc než cokoliv jiného. Vliv obou je ovšem podstatně širší a složitější, neboť kolem sebe soustřeďují celý okruh interpretů, jejichž, líhní a dílnou bylo a je divadlo Semafor, jejich styl nese pečeť osobitosti. Jejich písničky si přímo říkají i o filmové ztvárnění, jsou nabity obraznou poezií textu i hudby, jejich humor jiskří konkrétními podněty, které uvolňují fantazii režie, kamer, interpretů, výtvarníků.
Do sféry jejich mnohotvárného zájmu vstoupila nyní televize přímo, prvním programem televizního cyklu Zadáno pro Semafor, sobotní premiérou televizního filmu režiséra J. Roháče a kameramana S. Miloty Recitál. Je to původní dílo, třebaže je vlastně jen speciální variantou známého programu z repertoáru divadla. I tak to byla znamenitá ukázka, kolik nových a osobitých rysů mohou na obrazovku vnést autorské pořady ve srovnání s jinými, víceméně anonymními estrádami.
Recitál v Semaforu je veskrze divadelně, scénicky cítěný tvar, který si lze bez kontaktu s publikem stěží představit. Styl představení organicky vyrůstá a dotváří se v atmosféře divadla, kterou nelze ničím nahradit. Jak vidět, je však možno při přenesení do studia vzniklou mezeru přece jen zaplnit. Niternou živelnost projevu, radost z vystupování, neodolatelný náboj klauniády a chaplinovské grotesky zachytil film svěže, jak jen bylo možno. Líbilo se mi, že televizní realizace nešla snazší »americkou« cestou mixované odezvy potlesků, smíchu atd. ani dokumentárně věrným záznamem přenosu z divadla. Recitál zvýraznil tvůrčí podíl režie a kamery, které výtečně těžily z postupů filmové klauniády a grotesky, revue. Roháč pracuje po svém s interprety (příchody na detailní záběr, odchody, rozmístění v prostoru studia apod.), s rekvizitami (pult v Pramínku vlasů, mikrofony v písni Oči má sněhem za-váté a Zvuky slovenského pralesa), vytváří nová studiová řešení (Labutí jezero s baletem, kompars v Krajině posedlé tmou, výstupy s orchestrem, 'vstupní nadhled v písničce Anna von Cleve aj.).
Z dřívější produkce např. Dnes naposled dokumentuje, jak může výtvarné řešení podepřít myšlenku písně, anebo naopak - jak může interpretce ztížit její úkol pouhým' »okrášlením« prostoru, viz Zlá neděle: u méně závažných písniček obrazová kompozice představuje samostatnou výrazovou rovinu (např. v milostném popěvku Zčervená). Přiznejme, že v Recitálu neměly všechny nápady stejně vyspělou kulturu (Blues o stabilitě), ale jedno nelze popřít: vcelku byly adekvátní paralelou hudebního humoru, kterým Šlitr oplývá, i situační komiky navozené poetistickým textem. O dobu posunuté nástupy v Klokočí, ostře rytmizovaná písnička na jednom tónu, citace známých melodií v Pramínku vlasů, dramaticky výmluvný scat v Anně von Cleve stejně jako jedna z rozkošných parodií Big John, sepětí textu s realizací v Labutím jezeře - mám snad ještě uvádět další příklady? - našly v televizním Recitálu výstižný filmový pendant.
Ke kladům televizního Recitálu nepochybně patří i zjevná profesionální připravenost. Méně, ba skoro vůbec se zato nezdařila kompozice a gradace filmu jako celku. Šlo vlastně jen o sérii popěvků, přerušovanou titulky, bez nároku na jednolitou vazbu. V tom byl sobotní Recitál poněkud kompromisní. Budou-li však zábavné pořady vždy na takové úrovni vkusu, jaké dosáhl Recitál (oceňme i rovnocenné partnerství architekta scény), může televize konečně otevřít cestu k zábavě odpovídající mentalitě a rytmu života současníka a vymanit se z přízemních estrád a kvizů.