PRÝ SE CHCI PODOBAT KLAUSOVI

1998, Zemědelské noviny, autor: Lucie Netopilová 

Zatímco moje partnerka Jitka Molavcová je pokaždé nějaká jiná, já jsem pořád stejný. Na scénu totiž chodím sám za sebe. Kolikrát ještě než jdu na scénu, metr od jeviště, vyřizuji důležité věci a pak v okamžiku, kdy zazní písnička, vběhnu a začnu zpívat.

Nepřipadá vám po tolika letech divadlo jako rutina? 

Je to hrozná rutina. Rutina ovšem není nic pejorativního. Když někdo něco umí a provozuje to pravidelně.

Nechybí vám improvizace? 

Při počátečním stadiu divadelní hry - třeba během první stovky repríz - se objevují pořád nové a nové nápady. Není to každý večer, ale třeba jednou za pět večerů. Něco vznikne malinko jinak. To je to kouzlo divadla.

Před několika lety jste byli nuceni vaše divadlo Semafor přestěhovat z jeho mnohaletého působiště v pasáži Alfa do malé scény v suterénu karlínského divadla. V čem je tento prostor jiný, než na jaký jste byli zvyklí? 

V mnohém se změnilo především publikum. Nechodí už v takovém množství naši vrstevníci. Od padesátých let už někteří umřeli, jiní odpadli, protože neměli výdrž chodit pořád do jednoho divadla. Zůstali jen ti nejvěrnější. Hlavní kádr publika u nás teď tvoří generace třicátníků a čtyřicátníků. Někteří znají naše písničky od rodičů. Mnoho z nich se mi přiznává, že jako děti chodili do divadla, když jim bylo osm nebo deset. Dosti početnou menšinu tvoří mládež. Už to ale není ta mládež veškerá - v šedesátých letech na nás chodili dělníci, gymnazisti, vysokoškoláci, protože to byla móda. Dnes do Semaforu míří spíše mládež, která chodí do divadel.

Co je pro vaše mladé obecenstvo charakteristické? 

Jsou pozornější. Dopisy, které dostávám, jsou daleko inteligentnější. Už to není jen: Pošlete mi autogram, sbírám herce a krasobruslaře, což jsem dostával běžně. Dnes to jsou spíše citovější dopisy. Myslím, že k nám chodí ta kvalitnější část mládeže.

Možná je to tím, že chcete dělat humor, který nazýváte střední cestou ne pro intelektuály, ani pro blbce. 

To je pravda. Jeden čas nás teoretici a kritici pasovali na jakési avantgardní a experimentální divadlo. Na chvilku nám to stouplo do hlavy, ale pak jsme zjistili, že to není naše parketa. Já jsem si stanovil takový úzus, že bych chtěl, aby Semafor byl bulvární, ale na té nejvyšší špricli. Chtěl jsem, abychom byli nejlepší mezi bulvárem, a ne nejhorší mezi avantgardou.

Bulvár je ovšem dnes něco jiného než před třiceti lety. 

Pro mě to byla opereta, music hally, představení, kde vystupovali i artisté. Zábavné divadlo. Říkal jsem si, že bych chtěl to zábavné divadlo trochu povyšovat a dodat mu určitou dávku poezie. Aby si veřejnost říkala, že to naše je mezi zábavnými divadly to nejpožehnanější. Nakonec jsme dopadli tak, že slyšíme, že nejsme žádná avantgarda. Já se o to nepokouším, nemám na to. Nedokáži dělat to, co Činoherní klub nebo Divadlo Na Zábradlí. Mají jiné poslání na tomto světě.

Netajíte se tím, že máte rád muzikály. V karlínském divadle vaše kolegyně Jitka Molavcová exceluje jako Dolly v muzikálu Hello, Dolly, vy tam máte také malou roličku. Neláká vás to vrátit se do světa velkých muzikálů? 

Ne. Je jich hodně a já jsem nikdy nechtěl dělat to, co kdekdo. S velkými muzikály se roztrhl pytel, protože nám byly léta upírány. Teď je jich příliš mnoho. Já mám poslání udržet při životě to, čemu se kdysi říkalo malé formy. Zaplaťpánbůh se nám to daří.

Vy jste prý po smrti Jiřího Šlitra uvažoval, že od divadla odejdete nadobro? 

Jistě, že jo. Protože jsem si myslel, že už to nikdy nebude ono. Že tam bude něco scházet, což byla pravda. Pak jsem ale setrval, protože tím, že bych odešel, bych vyhověl tehdejšímu režimu, a to se mi nechtělo. Z mé strany to byl takový truc.

Jak jste si "vymyslel" Jitku Molavcovou? 

Já jsem vždycky potřeboval partnera. Nikdy jsem se necítil dobře sám na jevišti. Dialog byl pro mě nade vše. Nedokázal jsem napsat divadelní hru, která by měla dokonale vystavěný příběh. Pro mě to byly vždycky hlavně dialogy prošpikovaný písničkama. Když jsem zůstal sám, zkoušel jsem to s dítětem - s devítiletou Monikou Hálovou. Nebylo to ono - chybělo nám ono jiskření, které jsme měli se Šlitrem. Pak jsme dali dohromady takové trio - Kašpar, Melicharová a Baltazar. Já, Jitka a Josef Dvořák. Nakonec mi zbyla na krku jen Melicharová. Zatímco se Šlitrem jsme spolu byli deset let, s Jitkou to letos bude let dvacet devět.

Prožíváte bezpochyby rušné období. Během dvou let vám vyšly dvě autorské desky Znám tolik písní a Purpura. Zatímco Jitka Molavcová zkoušela Hello Dolly a představení barokní hudby Oráč a smrt, vy jste také nezahálel...

Aby divadlo mohlo dál fungovat, napsal jsem si vlastní recitálek Únos turecké houslistky, kde je Jitka přítomna pouze na filmovém plátně. Zatímco ona tam provozuje cosi na plátně, já běžím z našeho divadélka o poschodí výše na velkou scénu karlínské operety a zpívám v Hello, Dolly. Pak přiběhnu zpět a pokračuju.

Semafor byl známý i tím, že v něm začínalo mnoho hereckých a zpěváckých hvězd. Budete mladé a talentované vychovávat dál? 

S režisérem Jiřím Menzelem připravujeme muzikál Pré, kde bude na scéně kromě kapely asi deset lidí. Dělali jsme dva konkursy a přihlásily se nám ohromné objevy. Výtečně zpívající a talentovaní lidé, že nám klesla brada, když jsme to slyšeli.

Jsou to spíše profesionálové, nebo i lidé z ulice? 

Jsou mezi nimi většinou konzervatoristé a studenti DAMU. Našli se i amatéři - třeba kluk, který prodává v obchodě.

V jakém stadiu je nová hra? 

Už jsem ji měl mít napsanou, ale Jiří Menzel mi velice moudře do rozpracovaného materiálu zasáhl. A já se velice ochotně pustil do předělávání. Tento týden se rozhodne, zda budeme hrát před prázdninami, nebo až v listopadu.

Prý nosíte po kapsách papírky, kam si píšete nejrůznější slova, která se rýmují, aniž by dávala smysl. Typickým příkladem je spojení - tulipán, u Lipan. 

Chodím a mám papírky po kapse. Pokud zrovna nepracuju, napadají mě různé věci a přemýšlím. Pak to hodím do počítače a ztvárním to ve větší celeček.

Je pořád o čem psát? 

Poslední roky mám před psaním dříve nepoznanou trému. Dříve jsem psal bez zábran, co mě napadlo. Čím jsem starší, tím větší mám strach, že se tomu lidi nebudou smát. Mám pocit, že pokud se lidi nebudou smát, jsem vyřízený. Vždycky si říkám: Proboha, je to dostatečně k smíchu? Vzbudí to tu reakci, jakou jsem chtěl? Dřív jsem si daleko více věřil. Cítím se takový zviklaný.

Působí na vás nějak vzrůstající agresivita a násilí? 

Můj poslední muzikálek má podtitul akční recitál. Z toho vyplývá, že já si z toho dělám srandu. Z této idiotské inflace násilí.

Jak se tomu ale dá bránit? Vždyť je to všude kolem nás. 

Musíme doufat, že se to lidem zhnusí samo. Dnes ráno jsem koukal, jak přibývají diváci České televizi a ubývají Nově. Ten diagram byl velmi překvapivý. Statistika ukazuje, že lidi stále více přelaďují na ty rozumnější stanice.

Bojíte se toho, že se lidé vašim písničkám nebudou smát. Ale vždyť ony jsou hlavně plné zvláštní básnické poetiky, nostalgie...

To je právě ten problém. Musím říct - po těch čtyřiceti letech, co provozuji komediantské řemeslo - že nostalgie a lyrika jdou snáz než lidi rozesmát. Já dojmu každého. Není těžké natočit film, kde matka drží v náručí dceru, potom ji pustí ven, tam ji přejede auto a matka ji na silnici sebere. Lidi budou brečet.

To je ovšem sentimentálnost a lyrika nucená a násilná. Ta vaše písničková nostalgie je bezpochyby přirozenější a méně vykalkulovaná. 

Ta moje nostalgie má tu výhodu, že ji dělal člověk, který se živil humorem. Nepadnu do nostalgie plně obličejem. Trochu se pořád stydím být moc nostalgický.

Evidujete si svoje úspěchy? 

Počet divadelních repríz mám pečlivě zjištěn. I písničky mám zkatalogizované. Stejně tak pečlivě mám seřazenou videotéku, kde mám na sto filmu světové kinematografie. Sbírám komiky a muzikály, těch mám nejvíc.

Jak záznamy získáváte? 

Z našich televizí. Navíc mám ještě asi čtyřicet dalších programů z celého světa. Sleduji, kde co je, a hned vše nahrávám.

Stihnete se na to vše dívat? 

Většinou maximálně jednou. Mám ale své favority, které si pouštím, když se večer vrátím utahaný z divadla. Třeba staré české filmy. Po nich se dobře usíná.

Zdá se mi, že poslední dobou Češi neustále potřebují někoho oslavovat. Před několika lety to byl Václav Havel, před rokem otec a syn Svěrákové, letos hokejisté. Máte také ten pocit? 

Potřebujeme někoho oslavovat. Nejblbější se mi ovšem jeví to, že když hokejisti vyhrajou, Češi se radujou, jako kdyby vyhráli oni. Ovšem neudělali pro to nic, to za ně udělali jiní. To bylo pořád. My jsme mistři. Jenže to oni byli mistři.

Vy jste ale také takovou modlou...

Možná v padesátých letech mě lidi ctili. I když mně vlastně ve své podstatě nerozuměli. Jen skupina vyvolených cítila, o co mi jde. Pro ostatní byl Semafor sranda. Dnešní publikum je pro mě cennější.

Cítíte vůči němu také větší zodpovědnost? 

Ano. Je pozornější a nic mi neodpustí. Dřív nám diváci odpustili téměř všechno, dneska jsou veřejnost i recenzenti ostražitější a čekají na každou chybičku, aby nás nachytali na švestkách.

Nevyčítalo vám toto diváctvo účast v reklamě na prací prášek? 

Bylo mi to strašně vyčítáno. Setkával jsem se s tím na každém kroku. Podobné negativní kritiky jsem zažil i teď, když jsem si nechal narůst knír. Dostal jsem zlé dopisy, ve kterých se mě čtenáři zříkají a tak. Psali mi nenávistně, že jsem měl milý, chlapecký úsměv a teď se chci podobat Klausovi. Já odmítám být takový, jakého si mě kdo vymyslí. Buď mě berete - s knírkem a s tím, že dělám reklamy - nebo ne. Nikoho nenutím, aby mě miloval.