PRÉ

OD ČLOVĚKA Z PŮDY K PRÉ

Když jsme se kdysi zjara roku 1959 rozhodli s Jiřím Šlitrem založit nové divadlo, řekli jsme si, že nám půjde především o hudební komedii či musical (slovo muzikál se ještě v české podobě nepoužívalo). A to o musical na český způsob, neboli nepříliš nákladný. Chyběly nám ony broadwayské miliony dolarů a taky nám chyběly broadwayské zkušenosti a tradice. Díky tomu všemu, co nám chybělo, vznikl Člověk z půdy - hudební komedie velmi nebroadwayská, česká.

Divadlo Semafor bylo divadlem sedmi malých forem, ale záhy se ukázalo, že šest z nich - divadlo poezie, výstavy výtvarníků, dětský kabaret, černé divadlo, koncerty a divadlo masek k nám publikum netáhne. Veřejnost se rozhodla chodit do Semaforu na hudební komedie, takže idea sedmi malých forem vzala za své. Dneska, po čtyřiceti létech, však se mi zdá, že ne tak docela. Těch sedm malých forem jsme vlastně bezděčně naplnili, i když jinak - počítejte se mnou:

1- Vytvořili jsme jakési divadlo písniček - jak jinak by se daly označit pořady typu Zuzana je sama doma, Zuzana je zase sama doma, Zuzana není pro nikoho doma, Zuzana je všude jako doma, Zuzana v lázni, Tak co, pane barone, Únos turecké houslistky, Galakoncert a jiný ptákoviny? A co večery, které jsme pořádali v našem novém karlínském působišti? Nazvali jsme je přece Divadlo písniček.

2 - Pak tu byly jakési literární kabarety - Papírové blues, Ten pes je váš?, Sladký život blázna Vincka, improvizovaná Nocturné, či Je mi nějak Česko.

3- A co písňové recitaly? Recital 64 Suchého a Šlitra nebo Recital Hany Hegerové, Recital Evy Pilarové a Karla Gotta, Recital Evy Olmerové či Dvacet Ferdinanda Havlíka anebo Benefice a Ďábel z Vinohrad?

4 - O jazzovou operu jsme se pokusili jen jednou, byla to Dobře placená procházka, ale není všem dnům konec, už nějaký čas pracujeme s Ferdinandem i na téhle formě.

5 - V roce 1962 jsme se s Jiřím Šlitrem  přiblížili k formě lidového kabaretu, jaký se kdysi provozoval v pražských zpěvních síních, londýnský hallech, pařížských kabaretech a šantánech ještě na počátku našeho století. Byl to Jonáš a tingltangl, později Jonáš a dr. Matrace a pak Jonáš dejme tomu v úterý s Jitkou Molavcovou.

6 - Ale forma hudební komedie či muzikálu nás přitahovala nejvíc. Po Člověku z půdy to byla Taková ztráta krve, Poslední štace, pak Čarodějky, Kytice, Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, Smutek bláznivých panen, Nižní Novgorod, Víkend s Krausovou, Mé srdce je Zimmer frei.

7 -Taky revui jsme ochutnali: Kapitáne kam s tou revuí, např. Anebo popře- vratová revue Hej rup - peklo nebude ráj se vrací. A dneska je to Pré.

Režiséru Jiřímu Menzelovi se zalíbil podtitul revue z polepšovny a vlastně se mu ani nedivím, ačkoliv jsem měl původně za to, že jsem napsal muzikál. Ale muzikál se vyznačuje košatým příběhem, o který jsem se sice pokusil, leč nakonec mi byl režisérem rozmluven a z hotového libreta vyeliminován s tim, že mně není dáno psát košaté příběhy. A já, který se ošívám při četbě negativních kritik a občas se dám strhnout i k polemice s určitou sortou recenzentů, jsem bez odmlouvání Jiřího Menzela poslechl, protože s autoritami se nepolemizuje.

Jiří Menzel se rozhodl rozehraný příběh z polepšovny v druhé polovině večera opustit a dát průchod radosti z divadla a z písniček řazených pěkně za sebou. A pro to je nejvhodnější označení revue. 

Myslím, že jsme původní ideu sedmi malých forem za ty čtyři dekády roků přece jen naplnili, i když jinak, než bylo plánováno. Ale to se nám občas stává - to, co jsme si naplánovali, nám mnohdy nevyšlo, za to nám občas vycházely věci nečekané. Přejeme všem našim příznivcům, aby v dnešní hře našli to, co přicházejí do Semaforu hledat.

Jiří Suchý