NEMILÁ PŘÍHODA

Jednoho červencového jitra se probudím a hned poránu se mi přihodila taková mrzutost. Podívám se do zrcadla a vidím - chybí mi levé ucho.

Posadil jsem se na postel a začal jsem přemyslet, jakým způsobem lze přijít o ucho. Neperu se, souboje patří minulosti, se džbánem pro vodu nechodím... Nevím.

Zeptám se známých, u nichž jsem včera byl. Zvedám sluchátko, vytáčím číslo a už se mi hlásí můj přítel rozespalým hlasem. Uvědomil jsem si v tom okamžiku, že není dost dobře možné rovnou se zeptat, neleží-li u něj moje ucho. To by bylo bezohledné. Zeptal jsem se tedy, co dělá jeho paní.

Štěstí mi přálo, dozvěděl jsem se, že uklízí. "Zeptej se jí, prosím tě, jestli něco nenašla." "A co by to mělo být?"

Co teď? Nenapadlo mne nic lepšího než slovo ucho. Řekl jsem je. Kamarád na druhém konci se na vteřinu odmlčel a pak se znovu zeptal, co by to mělo být.

Oznámil jsem mu opět, že ucho. 

Zase byl chvíli klid a pak se začalo ozývat různé foukání a klepání do telefonu a pak opět hlas kamaráda: "Nějak blbne telefon, co jsi to říkal?"

"Mám takový pocit," začal jsem oklikou, "jako že mi něco schází."

Pravil, že i on má pocit, že mi něco schází, a sice rozum.

Ujistil jsem ho, že mám rozumu tolik, že mu kdykoliv rád vypomohu.

Ale to už asi neslyšel, protože zavěsil sluchátko.

Druhý přítel, jemuž jsem se rozhodl zavolat, byl vždycky samá legrace. Přál jsem si, aby mé ucho nenašel, protože bylo jasné, že najde-li ho, určitě mi ho vrátí přinejmenším propíchnuté, s otvorem pro náušnici. Zavolal jsem tedy přítele šprýmaře a docela otevřeně jsem mu sdělil, že mi chybí ucho.

Vůbec se nad tím nepozastavil a jen se mě zeptal, proč mu to hlásím.

"Já jenom, jestli se ti nějaké neválí v pokoji."

"No ovšem, mně se tady válí uší..."

"Já potřebuji pánské levé," pravil jsem, mírně otráven. Nemám rád nejapné vtipy.

"Mám tady dámské střední, nechceš? Má zánět."

"Pánské levé," opakoval jsem kamarádovi, jehož žerty byly tak pitomé.

"Levé tady mám pouze prasečí. Je v něm petržel, tu by sis musel vyndat. Mám tady taky bubínek. Teď jsem si zrovna bubnoval..."

Praštil jsem sluchátkem a litoval jsem, že nemohu totéž učinit s přítelem. Rozhodl jsem se pro poslední možnost. Zavolám svou dívku. Nerad sice, ale jiné východisko není. Vytáčím číslo.

"Miláčku, nemám ucho!"

"Co, prosím?" ozval se ženský hlas.

"Ucho."

"Nerozumím."

"Ne - mám - u - cho!" slabikuji do telefonu. Dala se do smíchu. Smála se hezkou chvíli, a když jsem se jí zeptal, čemu, pravila, že rozuměla, že říkám - Nemám ucho!

"Ale já jsem skutečně říkal: Nemám ucho," pravil jsem. "Upadlo mi, nebo mi ho někdo ukradl, nebo - já nevím co - ale zkrátka nemám ucho."

Dívka na druhé straně zvážněla. "A proč mi to říkáš, mám si ho snad uříznout taky?"

Ujistil jsem ji, že by to bylo nerozumné, že postačí, když se poohlédne doma, jestli jsem ho tam nenechal.

Rozplakala se a pravila, že se po ničem dívat nebude, že kdyby ho našla, hrozně by se bála, protože je sama doma.

Nepochopil jsem tuto logiku a zavěsil jsem. Byl jsem nešťasten. Chtěl jsem se zabořit do ušáku, ale připadlo mi to pojednou tragikomické. Musel jsem pryč, pryč z tohoto pokoje. Venku pršelo. Nevadí. Vzal jsem si plášť, na hlavu si posadil klobouk a vyběhl do deště. Klobouk mi padal neustále k levé straně - nebyla tam žádná zarážka. Znervózňoval mne. Pojednou potkávám na nábřeží jednoho ze svých přátel. Směje se na mne, ptá se mne, co dělám, a vůbec se nediví tomu, že mi chybí levé ucho. Pojednou mne oslovuje: "Víš, Zdeňku..."

"Nejsem Zdeněk, jsem Jiří."

"A od kdy?" ptá se udiveně.

"Odjakživa!"

Diví se. Pře se. Vysvětluje. Dohaduje se...

Asi za hodinu se rozcházíme a je mi všechno jasné. Je docela v pořádku, že mám na hlavě cizí klobouk, je docela v pořádku, že mi chybí ucho - nejsem to totiž vůbec já, je to můj dobrý známý Zdeněk Bezouška.

Poučení: Kdo sedí doma, nic se nedoví.