NAHÁ

z knihy Proč mají v zoologické zahradě klokana

Nebudu to protahovat líčením krás oné letní noci, ač by si to nejspíš zasloužily. Ale nemohu se dočkat okamžiku, kdy vám sdělím šokující skutečnost, kterou jsem tehdy zažil. Oné noci ve dvě hodiny jsem potkal na ulici pražské vilové čtvrti nahou dívku. Je mi padesát osm let, ale něco takového se mi na ulici stalo ponejprv. Událo se to takhle:
Vracel jsem se od přítele, kde jsem zpočátku jednal o pracovních záležitostech a posléze jsme se bavili o životě. Protáhlo se to. Pojednou jsem uviděl asi padesát metrů před sebou nahou ženu. Kráčela směrem ke mně a její chůze byla prosta jakékoliv nervozity, nenasvědčovala ani známky podnapilosti, zkrátka tato osoba šla tím nejpřirozenějším způsobem. První, co mě napadlo, bylo utéct. Neuměl jsem si totiž představit, jak se mám tvářit, až ji budu míjet. Mám snad dělat, jako že ji nevidím? Nebo že bych na ni spiklenecky mrkl? Třeba bych se měl jen přívětivě usmát, jako že mám pro její skutek pochopení. Anebo se oprostit ode všech emocí a pohlédnout na ni s kamennou tváří? Bylo mi jasné, že ať udělám cokoliv, nebudu působit příliš duchaplně, a zdálo se mi, že nestyda bude mít za všech okolností nade mnou převahu. Dokonce jsem odhadoval, že se bude tvářit nesmírně drze a bude se kochat mými rozpaky. A to už jsme byli od sebe jen pár kroků a já měl možnost posoudit, jak vypadá. Řekl bych, že nebyla krásná, byla hezká. To znamená, že patřila do té skupiny dívek, které pro mě měly vždycky mimořádnou přitažlivost a kterým s mým přítelem J. říkáváme obyčejný holky. Vedle nich se mi jeví atraktivní krasavice jako gipsové figuríny z výlohy obchodů s oděvy. Obyčejný holky jsou z masa a kostí, krev a mlíko, a na citové založení mužů apelujou svou velkolepou přirozeností a svou zdravou živočišností. A přesně taková mě tehdy ve dvě v noci míjela na ulici nahá.

A pak se stalo to, co jsem si přál ze všeho nejmíň: zastavila se a oslovila mne.
"Promiňte, pane, kolik je hodin? Nemám u sebe hodinky." Hodinky u sebe skutečně neměla. Pouze na nohou měla bledě modré střevíčky bez podpatků, v uších drobné náušnice a na ruce prstýnek. To bylo všechno. Řekl jsem jí, že jsou dvě.
"To je hrozný," řekla, "směla bych vás o něco požádat? Jsem totiž v takové trapné situaci. Zapomněla jsem si v kabátě lístek na tramvaj. Kdybych se pro něj vrátila, tramvaj mi zatím ujede a v noci mají tramvaje hrozné intervaly. Nemáte u sebe zbytečný lístek?"
"Myslím, že mám."
"Ale nemám u sebe ani peněženku, abych vám mohla zaplatit."
"Já vám ho dám zadarmo," řekl jsem. "Ale vlastně ne tak docela. Byl bych rád, kdybyste mi za tuhle drobnou službu řekla, proč chodíte po ulici jen takhle a zda skutečně chcete vlézt nahá do tramvaje."
Zamyslela se.
"To je zvláštní. Když jsem vycházela z domova, vůbec mi nenapadlo, že by se nad tím někdo mohl pozastavit. A teď najednou jste mi nasadil brouka do hlavy. Třeba skutečně bude v tramvaji někdo, komu to bude vadit. Lidi jsou dneska tak divní. Ale co! Komu se to nelíbí, ať se na mě nekouká."

Za tu chvilku, co jsme takhle spolu stáli, opustily mě původní rozpaky a začala se mi celá tahle zvláštní situace líbit. Ostatně dívka taky. Nenapadlo mě, že by v tuhle pozdně noční dobu tu mohl někdo jít a že postávat v noci pod pouliční lampou s nahou osobou je přinejmenším kompromitující. A vůbec už mě nenapadlo, že ve dvě v noci půjde zrovna Kalábová vyvenčit psa!
Emilie Kalábová, vdova po plukovníkovi, byla největší klepnou z celého širokého okolí. Když nás spatřila, vykulila oči a pak rychle k sobě přivolala svého jezevčíka, nejspíš ze strachu, aby se ke mně jako obvykle nezačal lísat. Zvířata vycítí dobrého člověka a dávají mu své sympatie najevo. Pes Olaf zpozorněl a paní Kalábová zavolala:
"Oláfku, pojď okamžitě ke mně a nerozhlížej se!"
Zřejmě jí šlo o to, aby se Olaf nezkazil. (Kdyby tak tušila, při čem jsem Olafa přistihl minulý týden, když si krátil dlouhou chvíli před samoobsluhou!)
Paní Kalábová i s Olafem se kvapně vraceli domů, aniž bylo nebohému zvířeti dopřáno vykonat svou psí potřebu.

Upřímně řečeno, tohle intermezzo mě připravilo o klid, který jsem tak náhle před okamžikem získal. Dívka to postřehla - byla vůbec bystrá a vnímavá.
"Nejspíš vám není příjemné, že vás ta paní viděla se mnou."
"Velikou radost z toho opravdu nemám. Ta dáma je totiž vyhlášená drbna a zítra bude o mně vyprávět každýmu, koho potká."
"Je to opravdu tak špatné, když se pán ve vašem věku zastaví na ulici s dívkou a povídají si?"
"Pokud to není ve dvě v noci a pokud ta dívka není nahá, řekl bych, že proti tomu nemůže nikdo nic říct. Za těchhle okolností je to však na pováženou."
"Vám vadí, že jsem nahá?"
"Mně ne. Ale je na světě plno lidí, kterým by tahle okolnost vadila. Jedna z nich je paní Kalábová. A teď mi řekněte, proč jste si vyšla ven takhle. Původně jsem si myslel, že jste ožralá. Teď vidím, že jste docela při smyslech, a já si nedovedu představit důvod, který vás přiměl k vašemu výstřednímu skutku."
"Je to součástí mé filozofie."
"Musí to být asi velice zvláštní filozofie, když vás dohnala zrovna k tomuhle. Škoda, že spěcháte na tramvaj. Docela by mě ta vaše filozofie zajímala."

Jen jsem to dořekl, byla tu druhá rána. Dívka řekla, že pokud jde o filozofii, je ochotna se se mnou bavit třeba do rána a na tramvaji jí nezáleží. A hned nabídla, že půjde se mnou tam, kam ji zavedu. Na jedné straně to bylo lákavé, na druhé straně však tu byla představa, že k mému domu je ještě pár minut cesty a za tu dobu nejspíš můžeme ještě někoho potkat, a to by zaručeně neposloužilo mé dobré pověsti. Tvrzení Emilie Kalábové, že mě viděla na ulici s nahou osobou, jsem už byl odhodlán vyvracet tvrzením, že Kalábová je blázen. Myslím si, že většina lidí ze sousedství by mi to nakonec uvěřila. Ale když budou totéž tvrdit další svědci, těžko to popřu. A tak jsem, s těžkým srdcem, dívce řekl:
"Váš filozofický názor je jistě pozoruhodný, ale nemám v úmyslu ponořit se do jeho studia zrovna v tuhletu hodinu. Chce se mi spát."
Taktak se mi podařilo zamknout jí dveře před nosem.

Druhý den jsem neopustil svůj byt ze strachu, že je třeba ještě někde schovaná. Třetího dne jsem se teprve opovážil a má první cesta vedla k inzertní kanceláři - vyměním byt 2 + 1 za třeba i horší kdekoliv mimo Prahu 6. Potkával jsem při tom různé sousedy, kteří neodpovídali na pozdrav, matky volaly své děti domů, jakmile jsem se objevil na rohu ulice, a jistá slečna Vernerová mi hodila do schránky lístek, že mě zve na kávu.