NA NAŠÍ ZAHRÁDCE STÁVAL TRPASLÍK

     Byla to keramika a jmenoval se Josef. Stál mezi maceškami a tím zdobil záhon. Nikdo mu to nezazlíval, zatímco mne, když jsem jako dítě vstoupil do záhonu, bili. Nesl jsem tuto křivdu těžce a v duchu jsem si přísahal, že až budu velký, stanu se trpaslíkem a postavím se přímo do záhonu s maceškami.  Lidé obvykle na svá dětská předsevzetí zapomínají, ale já ne. Pocit křivdy byl příliš veliký. A tak když mi bylo dvacet, nechal jsem si narůst plnovous a nakoupil jsem barevných látek. Pak jsem zašel ke krejčímu.  "Chci si nechat ušít oblek," pravil jsem.
Dokud jsem nerozbalil látky, jednal se mnou krejčí jako s normálním zákazníkem. Po rozbalení se vše změnilo. Se skelným zrakem mi podal krejčí módní žurnál. "Ne, prosím. Potřebuji oblek, jaký nosí trpaslíci. To znamená: žlutý kabát s páskem, červené kalhoty jakoby pumpky a zelenou špičatou čapku."

     Za čtrnáct dní jsem přišel na zkoušku. Oblek padl výborně. Bylo sice nutno utrhnout fazónu a rukáv, zato čepice už byla hotová. A za týden jsem si šel pro oblek.  Doma jsem se před zrcadlem ustrojil. Vypadal jsem skvěle. Pak jsem se odebral do parku. Cestou se ke mně přidávali lidé, takže do parku už došel slušný průvod. Zamířil jsem k záhonu. Postavil jsem se uprostřed a hleděl jsem na lidi. Lidi hleděli na mě. V davu to vřelo. Pojednou se do popředí protlačil zavalitý muž.
"Jste snad trpaslík, nebo co?"  Ostatní lidé přitakávali. Zavalitý muž na mě houkl: "Okamžitě se rozejděte!"  Nějaká hysterická žena zaječela: "Polejte ho vodou, polejte ho vodou..."  Nemám rád hysterické ženy, které by nejraději každého polévaly vodou, a proto jsem se ozval: "Paní, neječte!"  Neklidný stařík se obrátil se zábleskem zloby v oku k davu s dotazem: "Já po něm hodím, jo?"  Dav s mručením souhlasil a stařík sebral ze země kamínek a rozehnal se. Zavrávoral a upadl, aniž vůbec hodil.  V ten okamžik se objevil strážník.  "Porazil starce," hlásil nějaký ochotný muž.  "Tamten na tom záhonu porazil starce!"  "A vypadá jako trpaslík," přisadila si hysterická žena.  Ozvalo se zoufalé zaječení, neboť někdo z davu šlápl starci na ruku. Strážník klidným krokem vstoupil do záhonu. Hysterická žena vyzvala několikrát strážníka, aby mne polil vodou.  Uprostřed davu se začali dva muži fackovat. Nějaké dítě začalo křičet, že mě chce.
Strážník mě požádal o průkaz. Doklady jsem měl v pořádku. Několik chuligánů začalo pískat.
Do popředí se prodral mladý chlapec a začal se na mě pitvořit. Jeho troufalost rostla. Začal mě tahat za kabát.  Dal jsem mu pohlavek. To vyprovokovalo jakousi paní, která jménem všech matek protestovala proti týrání dětí. Kluk za jejími zády dělal směšné obličeje. To ale už tu byl druhý strážník. Radikálnější. Nařídil, abych okamžitě šel s ním. 

     Šel jsem tedy ve svém trpasličím oděvu, obklopen dvěma příslušníky Veřejné bezpečnosti a sledován davem.  Začalo pršet. Někdo vzadu nadával, že jsem si mohl vybrat lepší počasí. Lidé se vykláněli z oken a vybíhali z obchodů. Pak se zase vyjasnilo a proti nám z vedlejší ulice vyrazil shluk lidí velmi pestře oblečených. První z nich si vesele mával červeným deštníkem. Měl modrý kabát a holinky. Strážník po levici se proti tomuto průvodu rozběhl, ale druhý ho zarazil.  "To jsou baráčníci, ti to mají povoleno." 

     Bylo mně smutno. V tom okamžiku mě někdo z baráčnického průvodu zahlédl a sousedé, tetičky, pantatínkové a strýčkové začali nadšeně mávat. Odpovídal jsem na jejich pozdravy.  Moji strážníci si něco zašeptali a pak jeden z nich pravil: "Tak běžte!"  Průvod baráčníků mě vstřebal do sebe. Měl jsem docela dobrou náladu, a tak jsem začal hopsat.  Lidé, kteří byli v parku mými nepřáteli, začali se docela sympaticky usmívat a zlostný stařík, kterému zatím někdo pomohl na nohy, dokonce křičel: "Nazdar."  Od té doby nesmím chybět v žádném průvodu naší baráčnické obce. 


(Povídka vyšla poprvé včetně ilustrace a písničky v silvestrovském čísle MLADÉHO SVĚTA v roce 1961)