MEDITACE VE VANĚ

JE 31. PROSINCE: Šeřit se začíná už po obědě a šero nutívá nás, hloubavé lidi, k meditování. Napustil jsem si vanu, protože v té se mi přemítá nejlépe, a šero se Silvestrem už dokonalo ostatní. 


První téma, které se mi ujalo v hlavě, byla koupel. Ten zvláštní úkon, který nás zbavuje prachu všedního dne, působí nám pocit blažené vláčnosti a nic za to nechce. 
Historicky vzato, naše zamyšlení nad koupelí by mohlo začít v pravěku, poněvadž tenkrát se nejspíš ponejprv zrodil v tom ne zrovna nadměrném mozku primitivního člověka nápad vlízt si do vody. 


Jestli se zrodil z horka nebo ze zvědavosti anebo z náhody, těžko už dneska říct. Ale dovedu si docela představit, jak můj praprapředek (moc se nesmějte, váš taky) vstupuje opatrně do vody..., jak je z toho odvázanej..., jak se směje tomu, že to studí..., čvachtá se, cáká... a když pak vyleze, tak ke svému překvapení zjišťuje, že polovinu toho, co se na něj za celý život nalepilo, vzala voda a že je tudíž tak nějak lehčí. 


I vleze tam znova a tentokrát s úmyslem zbavit se další vrstvy. Ale špína ulpívá na pokožce, však to znáte: když se pár let nemejete, tak to jde potom špatně dolů. A ten pradědeček té vodě tak trochu pomůže. Rukou, chomáčkem trávy, šutrem...  Když pak se vrátí k soukmenovcům do jeskyně, tak se všichni srdečně zasmějou, protože čistýho pračlověka ještě neviděli, nechají si to všechno vyprávět a pak to jdou potají taky zkusit. Zalíbí se jim to, vznikne z toho móda a život jde dál. 


A najednou je tady antika a slavný pojem římské lázně. A řekněme si rovnou, že pojem slavný právem.  Ve veřejných římských lázních se pečovalo nejen o tělo. A podle antických soch bych soudil, že se v Římě o těla pečovalo dobře. 


Když vidím ty různé Apollony, tu jejich nóbl muskulaturu a urostlou postavu, vždycky mě to vyprovokuje, abych cvičil podle rádia. To se děje dva dny, a pak vidím, že výsledky se nedostavujou, a tak toho zase nechám a namlouvám si, že docela ujdu. Že jsem se prostě vyvíjel podle známého sloganu: Apollo, ale napolo! 


A to jsem se nezmínil o sochách Venuší! Ty jsou snad nejkrásnější reklamou pro antický kult těla. Jenomže na římských lázních je jedna mimořádně zajímavá okolnost. 
Nejen o tělo, ale i o ducha se zde pečovalo. K lázním patřila knihovna, muzeum, a taky park, kde básníci deklamovali své verše a nikdo se jim kvůli tomu nesmál, pak turecká parní lázeň, ve které se vedly diskuse... 


Kdybych si u nás vyšel třeba na Žlutou plovárnu a zkusil tam předčítat své verše, buď by mě někdo polil studenou vodou, anebo by mě kamarádi v nestřeženém okamžiku stáhli během recitace trenýrky - zkrátka není na to dneska doba. 


A co kdybych se rozhovořil o soukromých antických lázních, jak je známe z některých historických filmů! Mramorová sloupořadí, cypřiše, otroci s vonnými mastmi, hudci, tanečnice s tamburinkama, jižní ovoce a ve vodě Ursula Andress... Kdybych tam byl, těžko byste mě dostávali z vody, přátelé.


Když pak člověk vidí středověký dřevoryt a na něm lidi naložený v kádích, prkenná podlaha, březový metly, otylé dámy a v rohu pejsek jak honí blechy, říkám si, kam to lidstvo spělo. Ale to se ještě aspoň koupali! 


Kdybychom pokračovali dál, došli bychom k době galantní, k rokoku, kdy slovo hygiena bylo spíš nadávka. Lidstvo se rozhodlo nahradit vodu pudrem a mejdlo voňavkou, a tu si říkávám, že bych vůbec netoužil po tom, mít známost s půvabnou slečnou v krinolíně, z níž by při každém prudším pohybu padala omítka. 


Jsem člověk dnešní doby, lituju, že se nemůžu prohánět s Ursulou Andress v mramorovém bazénu, ale jsem nakonec rád, že si můžu dát teplou sprchu, anebo že si vlezu do vany a jen tak pro potěšení si medituju.


(Psáno a kresleno 30. prosince 1978 pro přílohu Svobodného slova)