JOSEF ŠKVORECKÝ
* 27. 9. 1924, Náchod
† 3.1. 2012, Toronto
Jeden z nejlepších českých spisovatelů 20. století., Josef Škvorecký, se proslavil už svou románovou prvotinou Zbabělci, kterou si hned také velmi uškodil u tehdejších mocipánů. Byl nejen spisovatelem, ale i kritikem, překladatelem (zejména detektivních románů) a amatérským muzikantem. Emigroval v roce 1969.
Byl spoluautorem mluveného slova v Recitalu Evy Olmerové, jako herec (v úvodní scéně) a jako scénárista se podílel na Menzelově Zločinu v šantánu, Jiří Šlitr mu ilustroval sbírku povídek Babylónský příběh a román Zbabělci. Jména S+Š se objevují v řadě Škvoreckého knih, které často mají autobiografické rysy (např. beletristický román Příběh inženýra lidských duší, vzpomínková kniha o filmu Všichni ti bystří mladí muži a ženy).
Josef Škvorecký o Semaforu (převztao z Knihy Semafor - Hry (ČS spisovatel, 1964)
Jak říká Arthur Miller, novost, objevnost uměleckého činu nespočívá v tom, že by si umělec vymyslel nějakou novou filosofii, ale v tom, že realizuje to, co visí ve vzduchu, čeho jsou lidé plni, ale co sami vyslovit nedovedou.
Umělec to řekne za ně. A tak to bylo na počátku Semaforu. Proto měl tak explozivní ohlas mezi mládeží (ale buďme spravedliví: nejen mezi mládeží), a proto ho část kritiky tak dlouho nemohla pochopit a tak dlouho se zabývala sisyfovským úsilím vnutit Semaforu staré představy např. o političnosti umění. Jenomže právě to, co udělali Suchý se Šlitrem, byl umělecký čin v pravém slova smyslu a se všemi atributy; tedy i s atributem političnosti. Dali mládeži vysoce umělecký zážitek ve sféře, která se nejvíc dotýká života mladých. Před nimi i vedle nich bylo a je mnoho schopných textařů i skladatelů písniček. Ale jejich tvorba je většinou rozdrobená, pracují, abych tak řekl, od případu k případu. Suchý se Šlitrem postavili svoji tvorbu na základ pevného a jim oběma společného životního pocitu a uměleckého názoru, nebáli se vrhnout celou existenci, všechnu práci a všechen volný čas do nepatrného divadýlka ve Smečkách, a co hlavního, koncipovali písničky ne jako jednotlivé ataky na zájem publika, ale jako cílevědomý, jednolitý, bohatě varírovaný, ale v podstatě kontinuitní zpěv o téhle době, o její citové atmosféře, estetickém vnímáni a každodenních myšlenkách. Od samého začátku brali prostě svoje písničky ne jako efemérní "malé formy", ale jako skladebné kameny většího celku.
Poněvadž věděli, co dělají, nezalekli se útoků, kritik a překážek, kterých jim nechápaví i zlovolní činitelé nakupili svého času do cesty víc než dost. A proto taky nakonec zvítězili na všech frontách. Myslím, že nyní stojí na začátku nové etapy svého směřování. Stojí před syntézou toho nejlepšího, co vytvořili v první, už hotové větě své písničkové symfonie. Snad to bude už jejich připravovaná jazzová opera. Nevím. V každém případě přestali být už dávno záležitostí rock'n'rollové "craze" (nikdy ovšem nebyli jen záležitostí této hudební vlny) a připojili se k těm vzácným umělcům, z jejichž rodu byl Jaroslav Ježek a V+W i William Shakespeare, George Gershwin i Francis Scott Fitzgerald, a nebo Dashiell Hammett; k umělcům, kteří, řečeno s Raymondem Chandlerem, vzali falešné bohy a z gruntu je předělali; vzali běžný žánr a udělali z něho něco, co by menší duchové nikdy nepokládali za možné.
Článek Josefa Škvoreckého o Formanově a Semaforském filmu Konkurs
O JEDNOM FILMU
Autor: Josef Škvorecký, vyšlo v hudebním časopise Melodie č. 2, 1964
O jednom filmu, jen zdánlivě hudebním
Koncem února bude v našich kinech uveden jeden z nezajímavějších filmů naší produkce v posledních letech: KONKURS režiséra Miloše Formana. Dívá se okem filmové kamery na dvě hudební oblasti našich dnů, na dechovku a semaforské písničky, a zejména na lidi kolem nich. O filmu samém neřekneme nic - běžte se na něj podívat sami. Stojí rozhodně za to. Ale abychom předešli případnému nedorozumění, že někteří diváci budou chtít z Formanova pohledu odvodit krátká spojení o hudební platnosti obou zdánlivě proti sobě postavených žánrů nebo hledat v něm zesměšnění dobře míněné a poctivé muzikantské práce, požádali jsme J. Škvoreckého, aby nám napsal o skrytém, ale v podstatě nejdůležitějším spodním tónu, kterým film vyznívá:
KONKURS, podle mne, je filmem nikoli hudebním, ale filosofickým. Předvádí člověka ve dvou polohách jeho pošetilosti, která ho - jak ukazuje nejedno velké dílo umělecké historie - ze všeho nejvíc zlidšťuje. Není to pošetilost zloby, pošklebku, zlé vůle, prchlivosti nebo negace, ale pošetilost oněch tragikomických situací našeho života, kdy nám věk jednou příliš nízký, podruhé příliš pokročilý, zabraňuje poznat, že jsme viděni jinýma očima, než jsou naše vlastní; je to pošetilost touhy, lásky, dobře míněné nechápavosti.
V semaforské části KONKURSU přitom myslím na někdy až drastický sled mláďat, vtažených magií twistu a svých čtrnácti, patnácti, šestnácti let do neurčitého a stříbrného snu o slávě. Není to však vlastně jenom prostý sen o slávě: je to pudová tendence k tvořivému životu, k životu žitému v úzké symbiose s krásou, jaký umožňuje umění; tendence, která žije ve většině mladých lidí, hodných atributu mládí.
Proto se mi nelíbí hlasitý smích některých diváků při olivertwistové sekvenci - leda, že se nesmějí pošetilým mláďatům, ale sami sobě. Ten film totiž usvědčuje nás, říká: Takoví jste byli i vy, než jste okorali. Možná komičtí, ale zato krásní, protože mladí, protože nevinní.
A na protipólu je tu pošetilá iluze věku nachylujícího se ke stáří, který přestává rozumět. Nemusí to být věk zvlášť vysoký. Kapelník, zapálený pro svou muziku, plný nefalšované lásky k tomuto koření života (a právě tohle dovede Forman pomocí odmocněných kapelníkových frází tak nefrázovitě vyjádřit), vypudí ze své kapely černou ovci: mladíčka, který dal přednost napínavé podívané před svatou povinností. Na jeho místo s báječnou samozřejmostí malých ironií života nastoupí jiný mladíček, vypuzený z jiné kapely přesně za totéž. A kapelníci nic netuší.
Jenomže to není jenom anekdota. To je, řekl bych, podobenství o "hříšném'' člověku, jako jediném skutečném člověku. A zároveň i o nesmrtelné kontinuitě života (a hudby). Vždyť oba vypuzení a opět přijatí hříšníci nakonec vesele dují do pozounů.
Přirozeně, Forman není k dechovce uctivý, lépe řečeno, není uctivý k těm jejím aspektům, které se mladým očím jeví komicky. Ale jak jsem řekl, v jeho filmu nejde o dechovku, nejde o džez, a on ani k mládí není uctivý. Myslím, že velmi odpovědně, s nevšedním talentem a v příkladné kolektivní spolupráci celého štábu začíná ve svých filmech realizovat, to, čeho mnozí v minulosti měli plnou hubu, tak plnou, že na vlastní dílo už nic nezbylo. Umělecký humanismus. Humanismus vycházející z názoru, že konečným smyslem umění je zobrazit člověka, jaký je, nikoli jaký si myslí, že je. A že to je konec konců také jedinou jeho důstojnou oslavou.
Píseň O Zuzano, kterou opatřil textem Josef Škvorecký
Dokument Ondřeje Suchého a Václava Fořta
Pamětní deska na domě Patočkova 1707/101, v Praze 6 - Břevnově s kresbou Ondřeje Suchého
