JIŘÍ ŠLITR

* 15. 2. 1924. Zálesní Lhota, † 26. 12. 1969, Praha

Jiří Šlitr se narodil v rodině učitele ve Lhotě Zálesní v okrese Semily, odkud se rodina později přestěhovala do Jilemnice a následně (kvůli tomu, že otec narukoval) do Rychnova nad Kněžnou. Šlitr dostudoval gymnázium v Rychnově v době druhé světové války (1943) a pracoval chvíli v továrně svého strýce, aby unikl před totálním nasazením v Říši. Podobně jako Danny Smiřický z próz Josefa Škvoreckého, i mladý Jiří během války hrál v dixielandové skupině, založil Rychnovský dixieland, ze kterého vznikl Czechoslovak Dixieland Jazz Band. S touto skupinou několikrát vystupovali i v pražském divadle E. F. Buriana v představení Cesta jazzu, existovali do roku 1949 a zachovala se dokonce jedna nahrávka At The Jazzband Ball, která vyšla na desce Český jazz 1920-1960 (i s Šlitrovým sólem na piano). Později někteří členové skupiny hráli ve slavnějším Pražském dixielandu.

Obě své hlavní profese měl Jiří po rodičích - od maminky se naučil hrát na klavír, od tatínka, profesora kreslení, malovat. Na přání otce se věnoval i studiím práv a v Praze vystudoval právnickou fakultu UK (tuto profesi ale vykonával pouze v hereckých rolích). Dvouletou vojenskou službu splnil v Milovicích (1949-51), kde se stal výtvarníkem Ústředního domu armády.

V té době se seznámil s textařem Pavlem Koptou a napsal spolu s ním několik písniček (Drožkář, Dnes naposled, Černá Jessie). Kopta jej dostal na Barrandov, kde Šlitr hrál na piano a seznámil se tak s Miroslavem Horníčkem (ještě dříve než ten začal vystupovat s Janem Werichem). Začal dělat hudební doprovod pro jeho pořady Humor není pro legraci nebo Člověk mezi lidmi, ale co bylo nejdůležitější, v roce 1957 jej Horníček vzal na koncert Akord Clubu do Reduty, kde vystupoval jistý Jiří Suchý. Šlitr zatím také hudebně spolupracoval se začínajícím režisérem V. Svitáčkem na některých jeho snímcích (zpravidla reklamních). Intenzivně se pořád věnoval kreslení, Galerie hlavního města Prahy od něj tehdy odkoupila pár kreseb s pražskými motivy. V roce 1957 měl pak svou první výstavu v Praze (další byly v letech 1959, 1961, 1964, 1968 a 1969).

Šlitr v té době nebyl nikde zaměstnán, ale zároveň byl členem Svazu výtvarníků, takže pro úřady bylo vše v pořádku a on se mohl věnovat hudebním i výtvarným projektům. Dělal lecco, doprovázel Ljubu Hermanovou, hrál improvizace v kině během němých grotesek Chaplina, doprovázel také Jiřinu Steimarovou a Eduarda Dubského. Také byl členem Laterny Magiky (až do roku 1961), se kterou jezdil často i do zahraničí (jeho číslem byla skladba, kde díky filmové projekci obstarával všechny nástroje jenom on). Členkou Laterny byla i herečka a konferenciérka Sylva Daníčková, která se stala Šlitrovou dlouholetou přítelkyní (ačkoliv se nevzali, byli partnery až do jeho smrti). S Laternou se pod vedením Alfréda Radoka zúčastnil i půlročního zájezdu na Světovou výstavu Expo 58 do Bruselu, kde se u klavíru střídal s Rudolfem Roklem. Hudbou Šlitr obstaral části Živé sklo a Finále a mimoto na Expu i vystavoval své kresby. K výstavě vydalo SNKLU obsáhlou biografii, Šlitrovo jméno zde sice nenajdeme, ale je alespoň na fotografiích ze zmíněného představení. S Laternou jezdil posléze i jinde po světě (Moskva, Londýn, Vídeň...).

Pozvolná spolupráce s J. Suchým začala rychle nabírat obrátky. Jejich první písničkou byla skladba Píseň o Hamletovi. Objevili se v televizi během silvestrovského programu, kde odzpívali Takový je život ("Potkal potkan potkana") a Vesnickou romanci. Přičemž jejich výstup vyvolal legendární reakci nějakého rozhořčeného diváka: "Co jste to tam pustili za dva chuligány?" V roce 1959 už skládali písně pro hry konkurence: Jesse B. Semple se žení (Divadlo S.K. Neumana) a Bapopo (Rokoko), ale především se Suchým a F. Havlíkem založili v roce 1959 nové divadlo - Semafor. Hned první hrou, Člověk z půdy, začala tzv. zlatá éra Semaforu, která je vymezena právě obdobím působení Šlitra v divadle. Po tvůrčí stránce se věnoval zprvu pouze psaní písní, jako herec se poprvé na jevišti představil až v roce 1962 v Jonášovi a tingl tanglu, a to více méně trochu z nouze, když se rozpadl první herecký tým Semaforu. Obrovská sláva ale jasně určila, že jeho naivní herectví perfektně funguje, a ze skladatelského týmu S+Š se tak stala i dvojice herecká. V této době také poprvé Šlitrův hlas zazněl i na deskách, zatím v duetech se Suchým Chybí mi ta jistota a Tu krásu nelze popsat slovy. V roce 1963 ovšem získal 20. místo v anketě Zlatý slavík, o rok později byl už šestý. Zazářil v divadelním i filmovém Recitalu 64 a jako herec se objevoval i v dalších filmech, vždy spolu se Suchým (Bylo nás deset, Kdyby 1000 klarinetů ...). V roce 1965 odmítl hudbou opatřit Suchého hru Sekta, ale složil jazzovou operu na jeho libreto Dobře placená procházka, kterou Miloš Forman natočil vzápětí jako film a po mnoha letech se tento projekt (ironií osudu v kombinaci s odmítnutou Sektou) dostal až na prkna Národního divadla (2007). To asi Šlitra skutečně nenapadlo, nicméně Procházce velmi věřil a snažil se ji udat i v zahraničí, zejména na Broadway ve vysněné Americe, což se mu ale nepodařilo (nicméně s úspěchem se hrála např. v Belgii). V té době podle vzpomínek J.Suchého nebo M. Horníčka Jiří Šlitr začal zlehka podléhat úspěchu, a jak se říká, Praha mu začínala být malá.

V roce 1966 se oba Jiří herecky "rozešli", Suchý uvedl Benefici a Šlitr hrál v Ďáblovi z Vinohrad (odtud pochází jeho asi nejslavnější hit Co jsem měl dnes k obědu). Vzájemné vztahy tehdy skutečně ochladly (Suchý to zdůvodňuje hlavně tím, že sám začal pracovat na filmu Nevěsta a nepřizval Šlitra ke spolupráci), nicméně v tvůrčím procesu to nebylo znát a oba Jiří hráli i skládali společně dále. Šlitr z divadla vyhodil kmenový orchestr F. Havlíka, protože chtěl pod dobovým vlivem Semafor více posunout k bigbeatovému zvuku, což Havlík odmítal. V té době vystavoval své kresby ve Wiesbadenu, v Dortmundu, New Yorku. V roce 1967 se vydal na Světovou výstavu do Montrealu, kde uváděl Kinoautomat pro děti a pořad Stars of Prague. Další výstavy ho čekaly v Hollywoodu a Houstonu. Během následujícího divadelního turné se vztah S+Š znovu zlepšil (dle Suchého se z nich právě v tu dobu teprve stali skutečně blízcí přátelé), což utužily události léta 1968. Šlitr reagoval okamžitě a ještě v době, kdy byl Suchý v zahraničí, nasadil obnoveného a politicky aktualizovaného Ďábla z Vinohrad. Ještě dál šla vzápětí dvojice ve hře Jonáš a Dr. Matrace, politická kritika byla i ve filmu Zločin v šantánu. Šlitr (i Suchý) navíc podepsal petici Ludvíka Vaculíka 2000 slov.

Koncem 60. let se výrazně podílel na televizních pořadech Plakala panna plakala (2 díly) a Grandsupertingltangl (3 díly), znovu se usmířil s F. Havlíkem a studiovou desku Jonáš a Dr. Matrace opět natočil Havlíkův orchestr. Celkově se jeho vztah k lidem zjemnil a zmizely ony lehce "hvězdné" manýry, i když podle Havlíkova tvrzení začal tehdy uvažovat, že ze Semaforu odejde, protože se chtěl pokusit prorazit v zahraničí. Ostatně obě jeho hlavní profese, tedy skladatel a výtvarník, jazykové i kulturní bariéry snadno překonávaly. Jak by to všechno bylo, se už ale nikdo nedozví, protože...

26. prosince 1969 přišla rána, která zaskočila nejen jeho přátele, ale celou republiku. Šlitr odjel z domova se slovy, že potřebuje v Praze něco zařídit. Když se dlouho nevracel, začala po něm rodina pátrat, našla jeho auto před ateliérem na Václavském náměstí a bohužel v ateliéru potom i mrtvého Šlitra. Příčinou úmrtí byl unikající svítiplyn z kamen, kterými si v ateliéru přitápěl. To bylo vše, spekulace, že šlo o romantickou sebevraždu (spolu s ním zemřela i mladá žena) nebo dokonce o vraždu, se ukázaly jako zcela nesmyslné.

Co ještě nebylo řečeno? Doktor Klavír (jak mu přezdíval Horníček) nebo Rybín (jak se mu říkalo v Semaforu) měl sestru Olgu, uměl výborně lyžovat, rád hrál tenis, tancoval, řídil auto, alkoholu moc neholdoval, ale abstinent nebyl, nekouřil (jen příležitostně fajfku). Také rád cestoval a měl rád dívky (to druhé víc), z muzikantů Sammyho Davies Jr. nebo Ellu Fitzgerald, ale oslovili ho třeba i Beatles, z Čechů pak asi nejvíce Jaroslav Ježek. Z výtvarných umělců P.Picasso, J.Miró nebo P. Klee, také si velmi vážil J. Steinberga, přímý vliv na něj měl Josef Liesler, od kterého se učil spolu se svým kamarádem Karlem Teissigem. Obdivoval také Jiřího Trnku. Nakreslil tisíce obrázků, zejména portrétů a karikatur, motivů z městských ulic a jazzových hudebníků. Ilustroval řadu knížek (např. Škvoreckého Babylónský příběh a Zbabělce nebo Redutání P. Boška), výstavy jeho kreseb a maleb byly uvedeny v Západním Německu, v Hollywoodu, v New Yorku, Houstonu... Nejčastěji kreslil perem nebo tužkou, ale zkoušel i olejomalbu, akvarel, linoryt nebo suchou jehlu. Jeho posledním dílem byl malovaný dopis synovi Suchého Jakubovi, jehož faksimile po Jiřího smrti vyšla jako příloha knižního sborníku nazvaného stručně Šlitr. Poslední písní, kterou pro někoho napsal, byla Líbej mne víc Milušky Voborníkové. Na jeho pohřbu zněly Láska nebeská a Jo, to jsem ještě žil.Jiří Šlitr, věčně svobodný mládenec, měl nemanželskou dceru, což nikomu nikdy neprozradil (nevěděl to ani J. Suchý). Byl, dnes by se řeklo, workholik, také člověk velmi cílevědomý a velmi talentovaný, prakticky vše, do čeho se pustil, mu šlo. Byl multiinstrumentalistou, uměl hrát snad na všechny nástroje, které se mu dostaly do rukou (piano, harmonika, kytara, saxofon, trubka...). Napsal stovky písniček, z nichž mnohé patří do zlatého fondu české pop music (Tulipán, Krajina posedlá tmou, Oči sněhem zaváté, Babetta, Včera neděle byla ...), doslova zlidověla vánoční Purpura (naopak omylem jsou mu často připisovány Suchého Pramínek vlasů a Blues pro tebe). Zasáhl do celé řady hudebních stylů, od jazzových, swingových, dixielandových a bluesových písniček, k rock and rollu, boogie woogie a bigbeatu, také k šansonu, koketoval s lidovkami, písničkami pro děti, uměl složit charleston i častušku nebo gospel. V případě Dobře placené procházky i muzikál. Na co se často zapomíná, je fakt, že složil také filmovou hudbu pro několik ne-semaforských filmů (Černý Petr, O něčem jiném). Dělal toho zkrátka moc a moc a sám sebe označil za takového "univerzálního diletanta".

Hry (kde vystupoval jako herec): Jonáš a ting tangl, Recital 64, Dobře placená procházka, Ďábel z Vinohrad, Poslední štace, Jonáš a Dr. Matrace

Filmy: Bylo nás deset, Recital 64, Kdyby 1000 klarinetů, Dobře placená procházka, Zločin v šantánu

Ilustroval knihy: Vyvěste fangle, Malostranské povídky, Redutání, Bombi Bitt a já, Besídka zvláštní školy, Západ je západ, Praha město věží, Zbabělci, Babylónský příběh ad.

2x o Jiřím Šlitrovi

Geniální variace Jiřího Šlitra na píseň "Šla nanynka do zelí..."

ze hry Jonáš a Tingltangl

NANYNKA ALA CHAČATURJAN

NANYNKA ALA SEMAFOR

Dopis Jiřího Šlitra Kubovi Suchému z 24. prosince 1969

Kapitola Jiřího Černého o Jiřím Šlitrovi

z knihy Zpěváci bez konzervatoře (1966)

Přednášel své nové Blues touhy po světle a celé hlediště bylo jeho. Byl to ideální vstup do večera, v němž Suchý zpíval lépe, přesněji a přesvědčivěji než kdykoliv předtím. (Až na několik maličko falešných tónů, kterých se někdy, zejména když je nachlazen nebo unaven, nevyvaruje.) V Člověku z půdy dokázal sdělit deset druhů radosti a zlosti. Dnes jich vyzpívá sto. Vytvořil ze svých malých hlasových a velkých hudebně poetických prostředků novou pěveckou estetiku a přiměl posluchače, aby ji přijali a začali zpěv měřit novými hledisky. Na vrcholu této praktické kulturní výchovy si pak Suchý - určitě se šťastným zadostučiněním - dovolil v Recitálu předvést a vyzkoušet, co všechno se tímto způsobem zpěvu dá říci a čemu všemu už "vychovaní" posluchači rozumějí. Myslím tu na dvě písničky. Především Anna von Cleve.Písnička beze slov, scat, který Šlitr původně složil pro Evu Olmerovou, když zpívala v Šesti ženách. Exhibice vokálního jazzu, muzikantská pochoutka v rychlém tempu, s těžkými skoky z vysokých tónů na nízké, s přechody do různých hlasových rejstříků, zkrátka úkol pro zpěváka Ia jakosti.

Překvapením už bylo, že to Suchý vůbec zpívá a zazpívá. Jenomže o to mu nešlo, jazzového zpěváka ze sebe nedělá. Vymyslel si pro tento scat děj: seznámení se slečnou, příchod konkurenta-svalovce, přechodné vítězství, porážka. Příběh, jakých je v pantomimě hodně. Suchý však přichází s vlastním objevem, s jakousi zpívanou pantomimou. Jeho hlas pohrdne slovy a pracuje s pouhou změnou úzkého a širokého tónu, barev, hlasitosti a s jakýmisi zvukovými posunky, které dodávají patřičnou náladu jednotlivým částem pohybového textu, asi jako zrychlené magnetofonové cvrlikání postaviček v kresleném filmu.Ještě názorněji, ba téměř pedagogicky demonstruje jeho pěveckou "školu" písnička Tento tón mám rád.Suchý, než začne zpívat, oznámí publiku, že sice nemá rozsah jako Benjamino Gigli, nicméně, když na to přijde, může něco zazpívat i bez rozsahu. A vysype ze sebe písničku složenou z jediného tónu: "Tento tón, to je on, tento tón mám rád." Svým bohatým projevem dělá z tohoto čísla něco jako manifest proti obřím, skřivánčím, sametovým, kovovým i jiným hlasům.Neznamená to, že s existencí Jiřího Suchého jako zpěváka zaniknou hlasy typu Jiřího Vašíčka, Milana Chladila, Rudolfa Cortése. Mají jiné poslání i měřítka, a většinou i jiné posluchače. Jestliže se vedle nich Suchý uplatnil, tedy především proto, že jako zpěvák i textař má jeden neomylný znak vynikajícího umělce: přitahuje k sobě statisíce posluchačů, od kluků z devítiletky až po universitní profesory. Někdo rozumí Jiřímu Suchému všechno, jiný jen rytmickou radost, a někomu třeba zůstane v hlavě jen to "... a nezlobte se, já mám kytky rád".Nedovedu si představit, že by se oposlouchal. Nezazpívá dvě fráze stejně. Nezobrazuje střídání mód. Nepropůjčuje se plytkostem. I z cizích textů si vybírá jen podle vlastního vkusu. Svými pěveckými prostředky vyjadřuje hudbu i slovo ve vzájemné jednotě. Zpívá poezii.Mám ho ze všech našich zpěváků nejraději.JIŘÍ ŠLITRDoma si zpívám odjakživa, ale jít před lidi, to jsem se vždycky hrozně styděl. Teď, když jsem se osmělil, mám do toho docela chuť. Ono je třeba výborné, jak se lidé při písničce smějí vždycky na stejném místě.Z rozhovoru u něho v podkroví, září 1964Podle zákulisních drbů měl by být Jiří Šlitr suchar. Pracovitý, přesný, starostlivý, zádumčivý suchar. Říkal jsem si, proč ne, vždyť tak docela i vypadá. Pokud jsou takoví lidé ještě navíc chytří, je strach s nimi mluvit; máte pocit, že plácáte nicotnosti a oni že to mlčky přezírají... I Jiří Suchý je prý suchar. (Podle zákulisí. "Pořád musím obdivovat jeho výborné texty a divit se, kde se to v takovém sucharovi bere," napsal mi v dopise z Frankfurtu n. M. jeden výtečný kontrabasista.) Ale to sem ani tak nepatří.Zkrátka - znali jsme ho jen z fotografií. Jednou se také se Suchým objevil na Silvestra v televizi a někteří posluchači telefonovali, jak mohl někdo ty dva "čápky chuligánský" pustit do vysílání. Podruhé to zase bylo se Suchým v televizi, to už vypadal spíš jako skromný pianista-doprovázeč, na něhož slavný zpěvák kyne při potlesku obecenstva rukou, že to patří i jemu, a on se tedy také klaní, aby neurazil.

Zprávu, že v prvním představení Semaforu po odchodu tří zpěváků do Rokoka bude kromě Suchého hrát a zpívat ještě - a jenom - Šlitr, přijala řada diváků s pocitem, že Semafor je u konce. Než se nový zpěvák objevil v pražské premiéře Jonáše a Tingl-Tanglu, vyzkoušel nové múzy na zájezdech v Gottwaldově a v Karlových Varech. O tom, že bude sám zpívat písničku Moje milá dala si, se ale stejně rozhodlo až den před premiérou (na desce ji ještě zpívají se Suchým, a v knižním vydání - Začalo to Redutou, Orbis 1963 - je psaná jenom pro Suchého)."Úlohu" pianisty Šlitr většinou odehrál na otáčecí židličce, ve strnulé pozici nejhodnějšího žáka ze třídy. Jen ruce neměl za zády, ale na kolenou. A podobně také zpíval svou písničku o dívce, která ho neustále mátla novými přelivy: hodný žák žaluje a svěřuje se. Jednotvárným, vyčítavě posmutnělým hlasem s nepatrně přehnaným nosním přízvukem.Zpívající prostomyslný pianista okamžitě získal posluchače, zpracované už předtím jeho stále se dobízejícími vzpomínkami na jakousi slečnu (co měla znamínko na tváři, modřinku na rameni atd.) a "dlouhým vedením", jímž soustavně zpomaloval a ničil rtuťovité anekdoty Jonáše-Suchého. Téměř pokaždé musel Šlitr svou písničku opakovat.

Dospělé obecenstvo bylo Jonášem i nečekanou souhrou oblíbené autorské dvojice nadšeno a Šlitrova nehybná tvář slušného a pozorného oxfordského studenta se stala vítanou ozdobou všech časopisů. Mladší příznivci Semaforu oslavili novou osobnost aktivně: když posílali redakci Mladého světa své tipy na pět nejlepších zpěváků, hrdě sem zařadili i Jiřího Šlitra. Tak se stalo, že se ocitl na 20. místě, a v r. 1964 byl dokonce šestý. Měsíc poté, co byly uveřejněny výsledky ankety, objevil se Šlitr v další premiéře Semaforu. Divadelní noviny o ní přinesly recenzi s titulkem Recitál Jiřího Šlitra, což sice na první pohled neprávem zastiňuje Suchého (který zde většinu písniček zpíval lépe než kdy předtím), nicméně to vystihuje ohlas v publiku.Celým recitálem se vine Šlitrovo reptání "to jsou pořád samé žebříčky, žebříčky ...". On sám sice přichází na scénu v buřince z Jonáše (která se zřejmě stane jeho odznakem tak jako slamák Suchého), ale v původním hlasu žalujícího hodného žáka je smutek nahrazen neuvěřitelnou energií.

Popuzený Šlitr napadá systém i autory žebříčku, a postupně také čelné zpěváky, kteří se z neznámého důvodu ocitli v pořadí před ním. Napadá nejdříve slovem, pak zpěvem. Napodobením drobných pěveckých i pohybových detailů paroduje Hegerovou, Gotta i Suchého, hlavně ovšem sám sebe. Jsou to všechno znamenité komediální výstupy: ve Studentu s rudýma ušima stačí už ono lyrické sdělení "já byla ta dívka, přiznávám se k tomu" a stylizace vzdechu Hany Hegerové, Klokočí zpívá s virtuózní nerytmičnostítvrdošíjně o dobu zpět, jeho pěvecký zápas s Gottem ("posuďte sami, je-li rozdíl mezi prvním a dvacátým...") v písni Oči sněhem zaváté jiskří hudebním i mimickým klaunstvím od samého začátku, kdy se Šlitr div neuškrtí, než nasadí v přiměřené tónině, až po konečné gottovské rozpažení.Šlitrovy mluvené ani zpívané útoky nejsou imitace. Takového hlasového eskamotérství, jaké ukázal třeba Američan Sammy Davis junior, který napodobil na jedné straně velké dlouhohrající desky dvacet světových zpěváků k nerozeznání, není Šlitr schopen. Jestliže však Davis na druhé straně desky zazpívá na důkaz svého umění všechny písničky sám a po svém, pak Šlitr v takovém "srovnání" s Gottem s chutí zesměšní sebe.Proto nemůžeme mluvit ani o parodii v pravém slova smyslu. Ti, na něž se útočí, jsou raněni jen lehce, zatímco hlavní zásah dostává střelec sám. Gottova síla je pochopitelně v něčem jiném než v šermování lokty. A skutečná parodie zesměšňuje nějaký jev právě v jeho podstatě.

Jenomže Šlitr ani v pěveckých soubojích neztrácí úsměv a něhu, potřebné pro styl hodného hocha. (Jen pro zajímavost: Hegerová teď raději začíná Studenta trochu jinak a Gott odložil hru loktů ...) Jediné místo, kde Šlitr použije zlou, pravou jéerpickovskou satiru, je zvláštní číslo - Kytička světových melodií. Jestliže v Jonášovi jako skladatel jenom laškoval s historií české taneční hudby (nápodoba někdejších orchestrálních aranžmá a vícehlasů), tady se v tangu Len tuto noc mi daj, dievča krásné srdečně vysmívá sentimentální melodice, textům i pěveckému podání, jaké lze dodnes slyšet.Pak se znovu vrací ke křehčímu humoru a v několika svých překladech Suchého textů do slovanských jazyků navazuje na dávný obor, v němž byl svého času mistrem Vlasta Burian a který spočíval ve stylizované zvukové imitaci cizích řečí, spojené i s nápodobou národních hudebních stylů. (Přesný burianovský styl má stále několik následovníků, ještě "dokonalejších", ale nezajímavých, jako každá kopie. Jednoho perfektního jsem viděl na estrádě v Hradci Králové. Jezdí po republice a docela má úspěch.) Šlitrovy "překlady" vnášejí do zprofanovaného oboru novou, chytrou legraci, více se ponořují do jazykových zvláštností a těží - ve Žlutém tulipánu - třeba i z nesouměřitelnosti Suchého poezie a patetické mluvy sovětských filmových hrdinů z doby před nástupem mladých režisérů. Podobně jako před válkou Voskovec a Werich využili latiny (tehdy na školách povinné) k jazykovým recesím, chytá se Šlitr i vzrůstající "kursovosti" angličtiny a skládá "vlastní" anglický text na známou píseň Big Bad John. Podporován vokálním duem Suchý-Kahovcová, recituje do mikrofonu učebnicové informace typu "How many windows has the class room?" (Kolik oken má třída?) "My brother is a pioneer" (Můj bratr je pionýr), "Mrs Sebesťáková likes to speak English" (Paní Sebesťáková ráda mluví anglicky); přičemž Mrs Sebesťáková je známá lektorka televizních kursů angličtiny. Pouze na konci každé odrecitované sloky temně zazpívá Big Bad John.

Recitál nemůže být pro Šlitra zdrojem nějaké celostátní popularity. Většina čísel se musí vidět; i Klokočí, zpívané o dobu později, potřebuje prosebné pohledy klavíristy Jiřího Bažanta a Šlitrovu dotčenou reakci. Na deskách by to nebylo ono. Ale většinou se to výborně hodí pro vývoz, neboť krátké vložené texty lze snadno a věrně přeložit do cizích jazyků. (U Suchého textů to asi vždy bude kámen úrazu.) Když třeba Šlitr uprostřed ucajdaného tanga povzbudil muzikanty zvoláním "Once more, please!" (A znova!), vypůjčeným od jazzových skupin, zřítilo se smíchy i západoberlínské obecenstvo.Ve stati o Suchém jsem napsal, že ho nepokládám za zpěváka-komika. Šlitra ano. Toho také lze srovnávat s naším dosud největším zpěvákem-komikem Vlastou Burianem. Burian stavěl na hlasových možnostech (velký rozsah, zvětšený nahoru o další falzetové tóny, koloraturní lehkost) a napodobovacích schopnostech. Otočil na bránici přímo přes sluch. Šlitr útočí i na rozumové frontě. Čím chápavější divák, tím více se při jeho vystoupeních baví. Prvky hudební parodie, které jako skladatel tak často užívá a předepisuje interpretům, uplatňuje teď i sám na sobě.Zpívá zpěvák-komik také někdy vážně?Pokud jde o tohoto, zpívá. Doma v pokoji, pro sebe, a někdy i pro známé. V přirozeném, obyčejném hlase má dvě oktávy a v diskotéce spoustu zahraničních hvězd... to pak samozřejmě člověku nedá, aby si to po nich nezkoušel. Suchar Šlitr má jednu výhodu (a partaje i posluchači také) - nikdy nezpívá falešně.