JEDINÝ, CO VÁM MŮŽU ŘÍCT, ŽE BUDEME PSÁT PÍSNIČKY
Rozhovor s Jiřím Suchým, časopis MY 67 , číslo 12
Dělat interview s panem Suchým.
Vy jste tu byli včera?
Ne.
Do televizní budovy se s fotoaparátem nesmí!
Prosím vás, proč se nesmí do televizní budovy s fotoaparátem?
Mám předpisy ...
Ale my jdeme jenom do šatny.
Ne!
Ale my jdeme jenom ...
Neslyšeli jste?
Ale my jdeme ...
Nemůžu!
Ale my ...
Nepustím!
(fotoaparát vypadá ze hry)
Dělat interview s panem Suchým.
Do televizní budovy se s magnetofonem nesmí!
Prosím vás, proč se nesmí do televizní budovy s magnetofonem?
Předpisy ...
Ale my jdeme jenom do šatny.
Nerozčilujte mě, už jsem řekla!
Ale my jdeme jenom ...
Nemůžu!
Ale my ...
Nepustím!
(magnetofon vypadá ze hry)
Počkat, co ty papíry v ruce?
My jdeme dělat interview s panem Suchým.
Ale tam se nahrává, nesmí se nic přepisovat!
Ale my jdeme jenom do šatny.
Už je toho dost!
Ale my jdeme jenom ...
(do telefonu) Mirku, tady jsou nějaký a chtějí dělat interview ... ty tomu taky nerozumíš, viď ... a velitel tady není.
Ale my jdeme jenom ...
(k Suchému) Pane Šlitr, pro vás udělám všechno, ale místo by mě to stálo.
Ale my jdeme ...
MY jdeme!
J.Suchý: Já jsem tý paní strážný říkal: Paní, u nás se moc let lidem pořád něco zakazovalo. Nedivte se, že se hned začnou třást, jako pan fotograf Krejčí. A ještě, až půjdu ven, tak jí řeknu: možná, že by stačilo říct: Nezlobte se, já za to nemůžu, ale dovnitř můžete jít jen s holýma rukama.
MY 67: Doby, kdy snad každý u nás zpíval a pískal vaše písničky, jsou pryč. Nestýská se vám po nich?
J.Suchý: Myslím, že by se nám stejskalo, kdybychom na to měli čas. Ta doba tenkrát ... to bylo jakési nedorozumění. Nic jiného tu v našem žánru nebylo, tak lidi byli ochotni brát věci, který, jak teď vidíme, nebyly tak stoprocentně podle jejich gusta. Teď právě natáčím v televizi písničku Kamarádi, řekl bych, že patří mezi naše nejlepší věci, ale přesto nebo proto nemůže bejt masovka. Je odsouzená k tomu, aby se líbila jen lidem, kteří cítí podobně jako my ...
MY 67: Masový zájem se alespoň zčásti přenesl ze Semaforu na jiná divadla písniček. Změnili jste se vy, nebo publikum?
J.Suchý: Obojí částečně. Existuje takový latinský přísloví. Tempora mutantur et nos mutamur in ilis. Časy se mění a my s nimi. Všechno podléhá změnám - konzumenti i tvůrci.
MY 67: Jeden čas byl Semafor divadlem hvězd, mezitím se soubor několikrát vyměnil. Prospívá to vašemu divadlu? Popularitě asi ne ...
J.Suchý: My jsme museli často dělat věci, který divadlu na prospěch nebyly, ale který velila nutnost. Ale záměr v tom nebyl.
MY 67: Bude ještě Semafor někdy tím divadlem hvězd?
J.Suchý: Teď chystáme takové větší divadlo a tam by měli zpívat a hrát Drobný, Laufer, Urbánková, Olmerová, Hegerová a to jsou přece ... Jo a taky Šlitr a Suchý ... to jsou přece jména, která jistou popularitu mají.
MY 67: A ještě k těm hvězdám. Mohl byste stručně formulovat, co to vlastně je "československá hvězda pop-music" . Vaším divadlem prošla celá jedna generace československých hvězd.
J.Suchý: "Československá hvězda" z toho má míň než jiné hvězdy. V tom je hlavní rozdíl. To hvězdářství se u nás projevuje spíš oblibou u lidí, než výjimečným způsobem života. Waldemar Matuška, když u nás dosahoval největších úspěchů, měl hrubý plat asi 1 000 Kčs. To byl hrubej plat, pak nějaký srážky, navíc měl tenhle plat obstavenej ... ten kluk dostával existenční minimum šest stovek. A když přišel večer do Lucerny, tak Lucerna spadla. To musel bejt pro jeho psychický život obrovský rozpor. Neměl byt, tak vlastně ani ne to existenční minimum, spal na jevišti v takovým kutlochu, kterej si upravil z dek, a právě v tý době byl miláčkem národa number one. Z toho by se měl natočit nějaký retrospektivní film, to by byl surrealismus.
MY 67: Kterou z těch hvězd máte nejraději?
J.Suchý: O tom jsem nikdy neuvažoval. Já mám jednoho každýho rád pro nějakou jeho specifickou dobrou vlastnost. A kdo jich má nejvíc ... to bych teď těžko určil.
MY 67: Jaký vztah máte k publiku? Dovedete ho ovládat? Chápete ho jako živitele?
J.Suchý: Je to vlastně můj živitel a jako takovýho si ho musím vážit. Nejednou jsem publiku dělal ústupky. Co je mi platný čistý umění, když budu mít poloprázdný divadlo? Musím ovšem vybírat z obecného vkusu ty momenty, který se mému vkusu příliš nepříčí.
MY 67: Když píšete písničku, píšete ji pro sebe a pro potěchu několika lidem (t.j. pro radost), anebo s vědomím, že by měla mít úspěch, tedy striktně řečeno s vědomím peněz?
J.Suchý: S vědomím peněz, přísahám, třebaže se teď stydím, jak jsem ušlechtilej, přísahám, že ne. Písničky dělám někdy pro sebe jako třeba Kamarády, a někdy tak, aby si je lidi mohli zpívat. To už ale záleží hlavně na Šlitrovi. Přišel jsem na to, že lidem jsou nejbližší milostný motivy a jistej sentiment. Je to zajímavý: o ničem jiným se toho tolik nenapsalo a lidi to rádi slyšej znovu a znovu. Já mám rád sentiment, člověk nemusí bejt ubrečenej jako - jak by se to ... jako lehká dívka, ale občas si sentiment může dovolit.
MY 67: Mohl byste nám říci něco o svých literárních a uměleckých láskách? (Je tu vždycky sporá naděje, že vás čtenáři budou následovat.)
J.Suchý: Můžete si je opsat z Kamarádů.
MY 67: Jak souvisí vaše původní povolání s tím, co děláte teď?
J.Suchý: Nevím. Snad jedině takhle: když jsem dělal grafiku, naučil jsem se bejt citlivější, než potřebuje normální pracující člověk pro svůj život. Vnímavější. Dostal jsem se taky do společnosti výtvarníků ... tak jsem se tomuhle všemu učil.
MY 67: Nebylo by na čase, aby zase přišli nějací S a Š a znovu smetli balast v písničkové multiprodukci? Nebo se mýlíme a ten balast neexistuje? A ještě: vám už by se to nepodařilo?
J.Suchý: Máte pravdu, zase to existuje. Ona se ze všeho může stát konvence, i z bourání konvencí. A to, jestli se s tím ještě utkáme, jestli je možný se s tím utkat ... to se nedá naplánovat. My jsme tehdy taky neměli žádnou poradu: Tak a zejtra začneme bourat balast! My jsme začali psát písničky, shodou okolností to bylo v rozporu s tím, co tady dosud existovalo a čeho shodou okolností měli i lidi dost. Z toho vyplývá, že to byla spousta náhod, do kterejch jsme se my taky náhodou vpletli. Takže jediný, co vám můžu říct, že budeme psát písničky, aby nás to těšilo, a jak to budeme umět. A čím budeme starší, tím budeme asi méně moderní - mladí lidé totiž líp cítí dobu a líp se strefujou do jejího vkusu. Neříkám ovšem, že modernost a hodnota díla je totéž.
MY 67: Vy jste jako první začali dělat skutečně masově populární hudbu. Myslíme si, že jste otevřeli hráz pro produkci, které v její trivialitě s nenáročnými a často hloupými texty nemůžete konkurovat. To abyste skoro svého činu litovali, ne?
J.Suchý: Ten obrovskej zájem jsme nerozdmýchali my, to je celosvětový, tohle nám na vrub zase nepřičítejte. Takhle vyhraněný to ale nikdy v minulosti nebylo - lidem se líbily písničky, jenže aby při pohledu na zpěváka dostávali záchvaty, a holky omdlévaly! To je psychóza. A proč vznikla, nevím, je to záhada. Psychózy byly i dřív - třeba nacismus, ale přísahám, že nevím, proč vznikají. To by vám určitě někdo řekl, ale já to nevím. Já ještě tak napsat Včera neděle byla.
MY 67: Myslíte, že příčinou vašeho úspěchu bylo to, že jste přišli první, nebo to, že jste dělali vynikající písničky?
J.Suchý: To, že jsme byli první, nám pomohlo, ale kdybysme byli první a dělali blbé písničky, nebylo by to nic platný.
MY 67: Může talentovaný textař nebo hudebník prorazit, aniž by se přizpůsobil vládnoucímu vkusu?
J.Suchý: Ano, jestli jeho protest proti vládnoucímu vkusu najde následovníky, jestli ten jeho protest začne někoho zajímat. To je předpoklad.
MY 67: Může talentovaný textař nebo hudebník prorazit, aniž by se podřídil mocenským zájmům skupin, které ovládají naši současnou pop-music?
J.Suchý: Možná, že jo, ale zatím to není vyzkoušený.
MY 67: Máte někdy chuť dělat něco "pořádného"? Třeba skutečnou poezii?
J.Suchý: Já píšu poezii jako takovou, tedy pokouším se o to, to je vhodnější termín. Mám jí za ta léta tak na sbírku, a teď ji hodlám vydat. Bude se to jmenovat Med ve vlasech.
MY 67: Jaké jsou nejzákladnější vztahy mezi poezií a textem, mezi poezií a písničkou?
J.Suchý: Písnička by měla bejt poezií, takovou poezií, která má jistý písničkový předpoklady: musí se dát artikulovat, skoro bych řekl jazzově artikulovat, musí korespondovat svým rytmem s muzikou a její poetika nemusí mít tu formu, v jaký si většina lidí poezii představuje: to může bejt nesmírná legrace, nebo i ten sentiment, o kterým byla řeč na začátku.
MY 67: Věříte v "naučnou funkci" textu populární písně? Pracuje-li text (ve své většině poklesá poetická hodnota, odvar) s poetickými prostředky, může přivést posluchače ke skutečné poezii?
J.Suchý: Já myslím, že je to možný, ale že těch případů není mnoho. Že to není v masovém měřítku. Ten, kdo je vnímavej, toho i text může k poezii přivést, ale ten, kdo má duši jako poleno, může slyšet milión textů a nic se nestane. Dostal jsem několík - možná, že několik desítek - dopisů, že díky těm mým textům začali pisatelé číst třeba Nezvala. Ale nakolik to bylo skutečně mou zásluhou, nebo nakolik už se s tím narodili, to nevím.
MY 67: Jaké se vám přiházely překážky na začátku (v Redutě), uprostřed (před Jonášem) a teď. Které z nich očekáváte znovu? Mají nějakého společného jmenovatele?
J.Suchý: Že jsme měli velký překážky, to je celkem známý. Mají společnýho jmenovatele, vlastně několik společných jmenovatelů: blbost, závist, necitlivost, netolerance, intolerance se vlastně říká, Griffith natočil ten film ... My se řídíme radou Jana Wericha, že boj s lidskou blbostí se sice nedá vyhrát, ale musí se pořád vést, protože jinak by zaplavila svět. Nelze počítat, že by se nad ní jednou dalo vyhrát, to by potom bylo na světě moc krásně a to si zase nezasloužíme.
MY 67: A nakonec: Chtěl byste nám dát nějakou otázku?
J.Suchý: To ani ne, ale strašně rád bych vám poděkoval za vaše otázky. Dostal jsem v poslední době od novinářů tolik otázek typu: co chystáte na příští sezónu?, že jsem si myslel, že se už nemají na co ptát. Proč se u nás dělá interview jako taková přátelská beseda? Proč se nedávají otázky vopravdu na tělo, jako to dělají jinde: Pane ministře, kde je těch dvacet miliónů? Rozumíte? Pane Suchý, proč se u vás děje to či ono?
Hovořili Michal Novotný a Tomáš Pěkný