JAZYK TEXTŮ JIŘÍHO SUCHÉHO


Jazyková zvukomalebnost a rytmičnost, kterou si může dovolit pouze kuplet (mimochodem Jiří Suchý záměmě obnovil jeho epičnost) nebo šlágr, je dána ryt­mickou sounáležitostí textu se Šlitrovými či Havlíkovými melodiemi. Vznikají verše, které jsou vyživovány muzi­kální představou (autor je sám zdatný muzikant), kde slovo věrně přilíná k muzikální situaci. Přesto se však mezi dvěma rytmy - rytmem hudby a rytmem slov - ode­hrává jakýsi na první pohled skrytý souboj. Důkazem nám může být nalezený synkopismus, tj. přesouvání přízvuku z těžké doby na dobu lehkou (těžká doba je ta, na kterou připadá metrický přízvuk). Temperament hudebního podání proniká do rytmické stavby verše a ovlivňuje ji svými synkopami, tzn. že posunuje přízvuk na poslucha­čem nejméně očekávaná místa:


Malé kotě 

Spalo v botě 

Nehas co tě 

Ne - - nepálí


Jestliže si vás dosud osud hýčká 

Může se stát

Že u že- bříč- ku náhle rupne příčka 

Nastane pád


Rů- žo- vý kdo má v brejlích sklíčka 

Musí se smát.


Pritom však latentní rytmus slovního celku nevymizí a působí zpětně na synkopismus hudby:


Řekni štiko modrošedá 

Proč voda mi pokoj nedá.

Zatímco latentní rytmus je tento:

- U/- U/- U/- U/

U/- UU/ - U/- U/.

Vypadá to, jako by tu hudba napravovala schematič­nost prozódie, připomínající svým důrazem na nepří­ zvučné slabice zapomenutou časomíru:

A kdyby snad vichr tvá hnízda na zem smet 

 A ty jsi byla mrt- vá

Tu bych tě láskou sněd.

Jako zvukomalebné zvláštnůstky, tvářící se jako spon­ tánní projev zpěvákova temperamentu, využívá Jiří Suchý v závislosti na Beatles jejich typického o jé jé jé jé jé.

Určité sepětí s melodií prokazují i ojedinělé citoslo­ večné výrazy písňového charakteru: trala trala tralala, la lala lalalala la, tralalalalalala, tavadava javadava. Někdy jsou uvedeny přímo v textu (Pradlenka z Portugalu, Končí divadlo, Píseň pro bratrance), jindy je nalezneme pouze v interpretaci (Píseň pro dva, Tady se zastavil čas).

"I v knižním vydání veršů Jiřího Suchého poznáváme jejich zaměření k zvukové stránce slova a ovšem i jejich těsné sepětí s melodií. Písňové prvky zjišťujeme v refré­nech, opakovaných na konci strof, např. v básni Tak jako ten Adam:

Pod tíhou / Její krásy padám / A je mi při tom do zpěvu

se zobecňující pointou na konci básně:

Pod tíhou krásy / Toho hada / 

Dneska už jiný / Adam padá / 

A je mi při tom do zpěvu


S formou lidové písně souvisí anaforické opakování slov i slovních spojení:

Kdo vzdonrue kalendáři / 

Kdo chce proti proudu plout 

Seděl uprostřed ulice /

Seděl a hleděl na měsíček" . /115/

S hudebním rytmem je spjato i záměrné využití prvků knižních, konkrétně infinitivních tvarů a pře­chodníků:

jela Anič­-

ka na kole 

hledati te-

 le na pole

A za ruce 

se držíce 

došli spolu do vesnice

(Vesnická romance)

Nebo:

Bývalo to peklo 

Když jí do bot teklo 

Ale větší peklo jest 

že má boty číslo šest

(Boubelatá Bety).

Pro Jiřího Suchého je typická vypjatá spisovnost výrazu (slova knižní, básnická, cizí, archaická, ale i exklu ­ zivní) a zjednodušující nenucenost jazyka běžně mluveného s prvky obecnými, hovorovými i slangovými. Spojení hovorovosti s poetickým obrazem tvoří silnou stránku Suchého textů:

Kdysi se mi řeklo 

Budeš hochu velkej 

Nastane ti peklo

Ty však nikdy nelkej

(Kytka).

"Prolínáním těchto dvou pólů slovního výraziva veršů Jiřího Suchého vznikají dva základní postupy jeho básnic­kého vyjadřování". /116/ První postup je tzv. významová aktualizace, vznikající neshodou nebo protikladem slov syntakticky spjatých:

Oči má sněhem zaváté 

V duši má chladný stín

Rampouchem srdce prokláté

(Oči má sněhem zaváté).

Druhý postup: řazení kontrastních výrazových pro­ středků vedle sebe, tzn. v syntaxi hojné využívání spojení větných členů nebo vět prostým položením vedle sebe, aniž se např. spojkou vyjádří jejich vztah:

Když jsem šel deštivou ulicí 

Potkal jsem šedivou slepici 

Byla zmoklá

Občas kvokla

Na můj deštník pohled dlouhý 

Plný touhy poslala

(Blues o zmoklé slepici).

Protikladná juxtapozice se někdy uplatňuje i jako tvůrčí princip celé písně, např. Ubohý otec nebo Dítě ško­lou povinné (komponováno jako konfrontace světa dospě­lých a světa dětí). Taková je stručná charakteristika syn­taktické stránky Suchého věty.

Kontrastní střídání všedního a neobvyklého nalezneme i např. v přirovnáních. Autor využívá přirovnání lidových (Dívka krásná jako květ), sportovních (Tělo jako lajna), spojuje abstraktnost se skutečností (Srdce vylomené jako to zábradlí), poetičnost se "šokem" (A každá z hvězd se třpytí jako blůza subrety). To všechno dodává jeho veršům podobu artistického hraní si se slůvky.

Příznačností Jiřího Suchého je i zmiňovaný rýmový experiment: jedním členem rýmové dvojice je jen část slova a jeho závěrečná slabika splývá přesahem s následu­ jícím veršem. Na tomto principu je kupříkladu cele vysta­věna píseň Vesnická romance.

,,Jazyková stránka textů k písničkám byla často zanedbávána a všeobecně se soudilo, že písnička nejenom potřebuje, ale vlastně ani nesnese nic jiného, než jenom prostinké, všední slovní obraty:

(Př. 1) K. Kozel: Dnes

Žádný ze dní není všední 

každý novou radost přináší. 

Překážky nám nevadí,

my jsme mladí,

láska hory přenáší." /117/

Že pravdou je opak, Suchý ví, neboť dokázal, že lze do písniček "protlačit" řadu poetických obrazů . Názorně slouží písnička Jsi ta nejkrásnější krajina co znám:

Dvě šedomodrá jezera 

Tichá jak okna kláštera

Kdo vstoupí tam ten drží půst 

A nebezpečná propast úst 

Nechybí ani pohoří

Mé ruce touhou uhoří 

A oči když jim dovolím

Projdou se tichým údolím 

Jsi ta nejkrásnější krajina co znám