ČARODĚJKY

Horor 

Do malého městečka přijíždí král Gabriel V. z rodu Zezdispadů, k jeho poctě je uspořádána v místní hospodě hostina. Po hostině se o půlnoci vtělí do dvou dívek čarodějky, které se chtějí Zezdispadovi pomstít za to, že je kdysi jeho předek nechal upálit. Mučí krále, královna ho zatím podvádí s hostinským ... mezitím vložka z Erbenovy Kytice (Svatební košile). 

Hru nosil J. Suchý dlouho v hlavě, už v rozhovoru v roce 1968 říkal, že v Semaforu připravují hororovou komedii. Zajímavé je, že v ní poprvé zaznívají motivy z budoucí Kytice (balada Svatební košile). Ke hře vyšel singl se zkouškami ze hry, studiově ale žádná píseň už vyjít nemohla.


Texty: Jiří Suchý 
Hudba: Ferdinand Havlík 
Režie: Jiří Císler 
Výprava a Kostýmy: J. Konečná 
Choreografie: L. Ogoun 
Premiéra: 21. 4. 1971, 201 repríz (z toho 51x jako zájezdové představení PKS) 
Derniéra: 20. 11. 1973 


Hráli: 
Jiří Suchý 
Ferdinand Havlík 
Evžen Jegorov 
Jiří D. Novotný 
Vladimír Hrabánek 
Naďa Urbánková nebo Hana Talpová nebo Jitka Molavcová 
Věra Křesadlová 
Petra Černocká nebo Eva Brožková nebo Dagmar Bláhová 
Jiří Helekal 
Zuzana Stirská 
Magda Křížková 
Lenka Hartlová 
Anna Zemáková 
Milena Rösslerová 
Miloslav Balcar nebo Josef Dvořák 
Monika Hálová 
Andrea Englichová 
Jiří Císler 
Marie Vršecká 
Petra Janů 
Orchestr divadla Semafor řídil Ferdinand Havlík 

Písničky: 
Jako vůně kvítků polních 
Jim je prima 
Dějiny rodu 
Každej z nás měl někoho rád 
Koupím si dům 
Křehká nádoba 
Tahle ruka 
Elixíry



Recenze


Různé recenze představení Čarodějky tak, jak vyšly v časopise klubu Jonáš č. 33, 1971


HAVLÍK - SUCHÝ: ČARODĚJKY DIVADLO

Hlavním posláním muzikálu je, abyste se při něm hodně smáli, předesílá "Čarodějkám" Jiří Suchý, autor libreta. Nepodtrhuji tento termín náhodně. Jsou to texty písní, místy možná zdlouhavé, bez oné koncentrované antipoetické básnivosti, která je Suchému tak vlastní, a potom pokyny pro jevištní akci, něco dialogů pro postavy hry a dost místa pro Suchého zdánlivě improvizované monology a poznámky. Tedy žádné drama, jen prostor pro humor a pro parodii. Nakonec je ovšem nutno dovést rozehraný příběh co nejrychleji k vyluštění. Myslím, že tempo vyplétání ze zápletky snad nejvíc hřešilo na licenci parodistického libreta a na shovívavost obecenstva, které je natolik zaujato předchozí podívanou, že v závěru pochopí všechno. V tom, že příběh může i nemusí být uzavřen právě tam, kde uzavírán je, objevíme jednu z diskusních otázek nad Suchého seriály nápadů neboli librety.
Ale... četli jsme znovu libreta V a W? Zkusili jsme promyslet, čím je Suchý před obecenstvem a čím třeba na televizní obrazovce, tedy v libretu "živém" a v libretu "snímaném"? A v čem je rozdíl mezi jeho texty a texty V a W a mezi jeho a jejich živém i snímaném projevu? 
Vidím, že nabízím samá témata pro diplomové práce o autorovi, který je plně svůj jen ve své živé atmosféře a přitom nepřestává hledat způsob projevu zprostředkovaného.
Po nabídkové části článku konečně k věci. Na "Čarodějkách" jsem se velmi a dobře bavil. Jeviště bylo konečně jevištěm zaplněným akcí - to padá na kladný vrub režiséra Císlera a choreografa Ogouna (připomeňme jen pointu první části anebo pohybové zvládnutí "žabců"). Dtto hudba Ferdinanda Havlíka a vůbec projevová funkce orchestru v představení. Tradiční "neherecký" projev Jiřího Šlitra byl využit a rozdělen mezi několik interpretů (Jegorov, Havlík, Hrabánek, Černocká, Křesadlová, Stirská). Můžeme se detailně bavit o tom či o jiném přetažení nebo nedotažení, o naturalismech textových i zahraných, ale faktem, myslím, zůstává, že rozložení tradičního specifického projevu divadla je perspektivní a zakládá nebo může založit jeho novou specifiku. To se mi zdá být podstatné. (Víc než konstatování, že Havlík dneska přehrává, kdežto Jegorov je přirozený; zítra se Havlík zbaví křečovitě groteskních momentů, ale musí mít na to čas, musí si vyzkoušet různý projev bez nástroje. Hereckou tvárnost v sobě má, přehrává spíše z přebytku.)
Suchý je lepší, uvolněnější i uměřenější než v představení "Ten pes je váš". Je to i tím, že je více v akci, že vlastně akci vyžaduje. Naďa Urbánková zřejmě potřebovala širší hereckou i pěveckou příležitost, autor libreta jí poněkud zúžil její potenciální roli. Totéž bezděky provedl i Jitce Molavcové, kterou nechal více "pantomimizovat" než zpívat v horrorové parodii Svatební košile.
Jak ale vidím, návyk šťourat se v dojmech je chronický. Jdu z představení, je mi dobře, uvolnil jsem se a smál (smíchu bylo více, lyriky méně než jindy v Semaforu), po několika dnech sednu a píšu a... atd. Chtěl jsem vlastně jen říci, že se mi to líbilo.
(Antonín Jelínek)


ČARODĚJKY A ČARODĚJOVÉ

Na "Čarodějkách" mi bylo dobře. Je to jiný, a přece týž Semafor. Je to nový, a přece týž Jiří Suchý. Jeho nové, královské šaty se velice bělostně skvějí, ale jak vyjde najevo velmi brzy, jeho království je ještě nejspíš říše fantazie, poezie, nápadů.
I to, že si tentokrát hraje na krále, je rozmarný nápad. Ve skutečnosti je to stale onen známý tulák z "Benefice" a vlastně všech ostatních her. Má stejné lásky a nenávisti. Jeho malé průvodkyně a partnerky poněkud odrostly a vystupují tentokrát souhrnně v čísle množném, ale je to pořád ještě nezbytný dětský svět, nezbytný ve hrách Jiřího Suchého. Po Johannu Wolfgangu a po velkém Williamu a dalších přišel v parodijní (rovněž nezbytné) pasáži "Čarodějek" na řadu Karel Jaromír - a divák už už myslí, že je to vrchol večera, a tu přijde Suchý se svými "návrhy", jak vylepšovat Shakespeara, a se svým přesvědčením, že "Čarodějky" jsou výborná hra.
Na "Čarodějkách" mi bylo dobře, jak asi bývalo dobře divákům v Osvobozeném divadle, kde se taky pěstovaly strašidelné scény (aniž se jim tuším tehdy říkávalo horror), aby díky horroru došlo lidem co nejvíce humoru. Zdispady jsou ovšem Kocourkov. Pamatujete na film "U nás v Kocourkově"? "Čarodějky" nejsou satira, Suchý není satirik, ale komik, dobrá, jenže jsem v pokušení uvěřit, že satira mimochodem je z nejúčinnějších. Alej kdyby to byl jen můj omyl a "Čarodějky" byly čiročirá komika, musím myslet na Vančurovo: humor není smáti se, ale lépe věděti. Smáti se a lépe věděti.
Na "Čarodějkách" je dobře, protože v čarodějném domě Semaforu téměř pokaždé někdo, o kom jsme to dřív nevěděli, ukáže, že a co umí. Tentokrát královský tajemník J. Novotný, panna Molavcová. Navíc se potvrdil VI.Hrabánek. Pokud jde o "Čarodějky", dá se říci pouze to, že je škoda, že byly jen dvě. Ale skutečně jen dvě?
Na "Čarodějkách" by ovšem diváku bylo ještě líp, kdyby hra byla o poznání kratší, kdyby "staročeštiny" bylo o polovinu méně, kdyby královnu zpívala a hrála Naďa Urbánková, které byla šita na tělo. A kdyby aspoň v páté řadě bylo rozumět, co se zpívá, i bez nahlížení do textu. (Milan Blahynka)


NIKDY JSEM NEPSAL KRITIKU

Nemám tedy ve slovníku přehršle vět, které si přečtěte od někoho, kdo již kritiku psal. Na chatrném, popiratelném a naprosto subjektivním základě vjemů vstřebaných během večera konstatuji, že jsem si připadal jako spřízněná kočka chodící kolem horké polévky, která vznikla jako syntéza konceptů polévek několika. Nikdy jsem nepsal kritiku. A už sám fakt, že ji píši, svědčí o nesmírném zmatku, který mě zachvátil jako hřmící voda, jež, jak známo, břehy nemele.
Stalo se podivné: snaha o rámec v podobě jednoduché fabule je jednou z příčin rozbití, až téměř upálení "Čarodějek". Přikrytím jeviště svatebními prostěradly nebylo ustláno na růžích, parodie byla příliš dlouhá, záplatovaná a snad nebyla vůbec nutná. A konečně píseň o Jimovi, kterej je príma kluk, jaksi nezapadá, řekl bych, že skoro vypadala).
Stává se občas, že malé a křehké je krásnější než velké a majestátní. Forma a struktura představení je pravděpodobně vázána na možnosti a formy vyjadřování autorů, a došlo-li k tragické změně možností koncem prosince 69, je snad dobré změnit poněkud formu výrazu atd. Nikdy jsem nepsal kritiku. Teď už vlastně to nemohu říkat. Ale mám dojem začarovaného kruhu. 
Vzal jsem si "Čarodějky" jako záminku k vyjádření pocitů z posledních her pana Suchého a prvních pana Havlíka, vidím, že se mi to nepovedlo tak, jak jsem chtěl. Promiňte.
Váš opravdu spřízněný (věřte mi nebo ne). (Přemysl Rut)


ZPRÁVA O ZHLÉDNUTÍ ČARODĚJEK, horror-musicalu o dvou dílech

Hrál, zpíval a tančil celý herecký soubor včetně tajemníka a inspicientů. 
Zřejmě se tu naplnila prorocká vize o tom, že všichni jednou budeme umělci. Nicméně má divadlo v tomto směru ještě rezervy a věřím, že příště se objeví na jevišti i paní pokladní.
Tentokrát jsem měl před začátkem představení ještě slavnostnější náladu než jindy, neboť jsem zpozoroval, že asi dva metry ode mne směrem severním sedí sám slavný předchůdce Jiřího Suchého v tomto divadle, Kristián, Celestin a Floridor, Oldřich Nový. Jeho reakce do přestávky se mi zdály trochu chladné, ale pak se, myslím, upřímně bavil Suchého vyprávěním o Shakespearových dramatech a o funkčním důlku mezi koleny zpěváků a nakonec tleskal dosti dlouho.
Cestou domů jsem se ptal několika přátel na jejich dojmy. Zde jsou:
"Ze začátku jsem dlouho nevěděla, na čem jsem. Ale druhá polovina se mi už líbila moc. Mně se v Semaforu vždycky víc líbí druhá polovina."
"To má psychologické důvody. Bojíš se, že už bude konec."
"V Semaforu je vždycky obdivuhodná atmosféra. Vyvolává ji hudba, která mi stoprocentně vyhovuje."
"Dnes tu však nebyla žádná melodie, kterou by si člověk zapamatoval napoprvé, tak jako za dob Jiřího Šlitra."
"Lidi jsou moc chladní. Já bych nejradši zpívala s jevištěm."
Podle mého názoru byla lepší první polovina, neboť měla neustálou gradaci a děj se přirozeně rozvíjel, zatímco po přestávce se více přešlapovalo na místě.
Co mě nejvíc zaujalo?
Píseň o Jimovi v podání pěti školaček a z tohoto kvinteta obzvlášt Kopelentová.
Věčně nové nápady Jiřího Suchého. Jeho texty plynou tak přirozeně, že si možná málokdo všimne, jak jsou obtížné.
Ferdinand Havlík, který hrál s takovým elánem, jako by ho ani pumpky nestahovaly pod koleny.
Pantomimická scéna Molavcové a Helekala. Realistické herectví Vladimíra Hrabánka.
A pan Balcar, jak vypadal tajemně za pomoci obyčejného deštníku a světla vrhaného na temeno hlavy. Co mě nejvíc zklamalo?
Že účinkující nepřidali ani jedinou píseň. Diváci o to potleskem přímo prosili, ale srdce těch na jevišti se obměkčit nedala. (Jan Guzek)